Anna Beata Háblová: Přání obchodního centra

3. červenec 2019

Obchodní centra jsou z hlediska architektury a vztahu ke městu velmi problematické stavby, jedna věc je ale na nich nepopiratelně pozoruhodná, a tou jsou okolnosti jejich vzniku.

Málokdy se stane, aby za zrozením nového stavebního typu stál jen jeden člověk. Málokdy se stane, aby masové rozšíření té nejpřízemnější zábavy způsobil idealista.

Právě takovým idealistou byl židovský architekt a kabaretní hráč Victor Gruen, který roku 1938 emigroval do Ameriky. Jeho divadelní praxe mu dovolila velmi kuriózně uprchnout letadlem z rodné Vídně do Curychu, když ho jako herce nenapadlo nic jiného, než se převléknout za nacistického vojáka.

Už při svých prvních amerických zakázkách Victor Gruen uvažoval, jak by mohl změnit neutěšená bezbřehá americká předměstí. Přišlo mu, že veškeré městské služby byly roztříštěné a nekoncepční. Představoval si, že pro normální ženu v domácnosti musí být nadlidský úkol udělat najednou větší nákup, dojít si ke kadeřníkovi, navštívit lékaře a zároveň zabavit děti.

A řešením chaotických předměstí měla být právě obchodní centra. Ideální obchodní centrum mělo zahrnovat komunitní divadla, knihovny, školky, protiatomové kryty (byla koneckonců studená válka), jazzové koncertní sály a prostory pro umělecké výstavy.

Aby takovéto komplexy developeři měli důvod stavět, promyslel Victor Gruen celou strategii psychologického ovlivnění návštěvníka, která spočívala v naaranžování scén plných světel, barev, tvarů a zvuků, které měly za cíl návštěvníky oslnit a omámit, aby zapomněli na to, proč do obchodního centra přišli a neměli na mysli nic jiného, než touhu nakupovat.

Po nějaké době, během které Victor Gruen postavil přes 50 obchodních center, si začal všímat, co skutečně dělají obchodní centra s městy. Jak se jimi jen umocňuje zisk, jak z nich mizí kouzlo modernismu a komunitní duch, jak obří parkoviště podporují rozlezlost města, kterou původně obchodní centra měla spasit.

Victor Gruen se rozhodl vrátit zpět do Vídně. Největší deziluze ho však čekala až zde. Ve chvíli, kdy bylo v jeho milované Vídni postaveno první nákupní centrum, si uvědomil celou ironii vývoje událostí. Záhy po dostavbě tohoto centra Victor Gruen umírá. Architektonická kancelář, kterou založil v Los Angeles, úspěšně funguje dodnes.

To, jak vznešeným záměrem obchodní centrum bylo, už dnes asi nikoho nenapadne. Z jedné velké vize nám zůstalo jen ve všem prodchnuté přání do sebe zahleděného pozemského ráje. Zbylo nám přání obchodních center:

Chceme, aby se zákazníci v našem obchodním centru cítili dobře. Aby vešli dovnitř a během nakupování zažili nezapomenutelné chvíle. Aby zapomněli na to, proč přišli, a přišli na to, že to víme mnohem lépe my. Chceme, aby neminuli jediný obchod. Aby nenašli jedinou lavičku k oddechu. Aby se cítili tak bezpečně jako v trezoru. Aby pokaždé našli to, co už v jiných obchodních centrech stokrát viděli. Aby nemohli najít výtah. Aby se cítili jako ve městě, jen s tím rozdílem, že bez města. Chceme, aby se zákazníci v našem obchodním centru oprostili od všeho, co přesahuje oblečení, boty, telefony a jídlo. Aby nám důvěřovali a nechali se vést spletitým prostorem. Chceme, aby z chaosu eskalátorů už nikdy nenašli cestu ven.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?