Anna Beata Háblová: Jinakost v každodennosti

Nákupní centrum Venus Fort v tokijské čtvrti Odaiba svým interiérem připomíná italské Benátky
Nákupní centrum Venus Fort v tokijské čtvrti Odaiba svým interiérem připomíná italské Benátky

Je ráno, a na začátku každého dne se objektivem zkušenosti dívám, jaké rutinní činnosti mě dnes opět čekají.

Obvyklosti, které nepřekvapí. Kterými procházím, jako bych šla lesem s pohledem zabodnutým do listí, a místo hřibů praváků nacházela jen rozšklebené lupeny holubinek.

To je asi důvod, proč se podvědomě snažím do každého dne vklínit něco, co by obyčejnost aspoň trochu narušilo. Naplánuji si návštěvu míst, která jsou nějakým způsobem jiná. Láká mě šeptající šum knihovny, chladné světlo kostela, bzučení prostoru obchodního centra, nehybnost obrazů výstavní galerie, sametová tma divadla nebo někdy dokonce i opuštěnost hřbitova. Čím to je? Co tyto různorodé prostory spojuje?

Vzpomínám si na návštěvu tokijského obchodního centra Venus Fort. Svým interiérem velmi přesvědčivě napodobovalo italské Benátky. Během jedné hodiny se zde odehrálo drama celého dne. Strop pomalovaný mraky se ve světelné hře měnil od rozbřesku, přes výheň poledne, až k roztomilým červánkům. Pak nastala noc. Kulisy náměstí se štítem barokního kostela a exponovanou fontánou s nymfami potemněly, a do černočerných pasáží zůstaly civět jen rozzářená loga módních řetězců.

I zde jsem se ocitla v nějakém jiném prostoru, s jiným rytmem času, s jiným vnímáním reality. Jinakost prostoru jsem si o to více uvědomila, když jsem vyšla ven z obchodního centra a byla konfrontována s velmi fádní, nudnou a plechovou fasádou obřích rozměrů – tedy i s běžným životem takovým, jaký je.

Michel Foucault

Taková schopnost dostat se do jiného stavu vědomí, vzpomínek a vnímání, zkrátka být v prostoru jiného – je synonymem pro to, být v heterotopii. Tento pojem poprvé vyslovil francouzský filozof Michel Foulcault roku 1967, když mu bylo 41 let. Problematika jinakosti provázela Foulcaultův život už od útlého dětství, tedy především od doby, kdy si plně uvědomil, že miluje muže, že je zvláštní, politicky neorganizovaný a že jeho četné pokusy o sebevraždu nejsou běžným řešením problémů.

Na škole byl celkem nepopulární, na koleji si stěny polepoval plakáty hrůzných napoleonských válek Francisca Goyi, a při jedné příležitosti dokonce honil s dýkou v ruce jednoho ze svých spolužáků. Příčiny jeho neustálého sebepoškozování pramenily pravděpodobně z jeho homosexuality, která v té době byla ve Francii skutečným tabu.

Foucault si o sobě myslel, že je deviant. Cítil v sobě, že je jiný. Toto uvědomování si jinakosti až do kostí, šlach a kloubů ho přivedlo k tomu zabývat se jinakostí do největší hloubky tak, jak se o to ještě nikdo nepokusil. Obzvláště přínosným momentem nejen pro filozofii ale také pro vnímání architektury se stalo, když přenesl myšlenku jinakosti ze stavu bytí i na fyzický prostor.

Poukázal v teorii heterotopie na instituce a místa, jako jsou knihovny, muzea, hotely, divadla nebo v dnešní době obchodní a zábavní centra, která obecně přerušují zdánlivou kontinuitu a normálnost běžného každodenního prostoru. Podle Foucaulta se heterotopie týkala i vyčlenění určitých skupin mimo společnost, jako je dům pro seniory, psychiatrická léčebna, vězení nebo nevěstinec. V důsledku jsou heterotopií i časové úseky v podobě prázdnin, přestávek nebo dovolených.

Místem bez místa, se svým vlastním světem je kupříkladu i loď, která je podle Foucaulta heterotopií par excellence. Konkrétně Foucault píše: „V civilizaci bez lodí sny vysychají, špionáž nahrazuje různá dobrodružství a policie piráty.“

Protože se ale dnes na dobrodružnou výpravu po moři opravdu nedostanu a do psychiatrické léčebny se kvůli útěku od povinností zavřít nehodlám, budu doufat, že v roští dnešního dne najdu alespoň jednu pořádnou houbu v podobě sebemenšího vytržení, i kdybych měla jen vrátit knihu do knihovny nebo se jít podívat na vycpanou lišku do muzea.