Andělé, taneční skeče a Hrdinové v Boudě
Na piazettě u Národního divadla v červnu vyrostla nová provizorní budova, v níž se odehrály dvě světové premiéry. Zní to jako událost - však také současné vedení ND nejvíce usiluje o to, vytvářet věci na první pohled zvláštní, neobvyklé. Bohužel za vnějškovou nápadností často pokulhává skutečná smysluplnost těchto aktivit - a do značné míry to platí i o projektu Bouda, který je spíše atrakcí, nežli alternativním prostorem pro speciální projekty.
Ostatně ne náhodou Národní divadlo lákalo diváky na dílo The Angels jako na "operní show, ve které se v jedné z hlavních rolí představí Daniel Hůlka". Autoři "představení pro tři generace, ve kterém zní rap a klasika" - Lukáš Hurník a Pavel Čenský - se cítí být v oblasti hudebního divadla novátory, leč nadsázka, se kterou údajně měli pojednat příběh o vzpouře anděla proti "sterilní hudbě a dogmatickému řádu", je čitelná málokde. A vážné poslání se utopilo v hloupých rýmovánkách a ve stylu pokleslého středního proudu, který nakonec ulpí v uchu (přes všechny Hurníkovy hrátky s citacemi a různými žánry).
Poněkud stranou pozornosti zůstal Tanec v Boudě - patrně též proto, že se v rámci večera na motivy etnické hudby objevily etudy a skeče, které se už dříve hrály, a to i v ND (v rámci Miniatur). Nicméně choreografie Natálie Benyovszké, Kláry Jelínkové, Sylvy Nečasové, Tomáše Rychetského, Zuzany Šimákové, Martina Wintera a Petra Zusky považuji za značně inspirativnější nežli předchozí nabubřelé hudební dílo: pro jejich pokoru a profesionalitu, s jakou se snaží vyslovit něco z niterných lidských hnutí nebo "jen" pobavit.
Premiéra Andělů se mohla klidně odehrát v klasickém prostoru, taneční představení jako by bylo v Boudě spíše do počtu. Pouze premiéra nové hry Ivy Klestilové Hrdinové tak dává vzniku provizorní stavby jakýsi smysl: to když režijní duo SKUTR (se scénografem Jakubem Kopeckým) nechalo částečně otevřenou stěnu Boudy směrem na Národní třídu. Ulici tak zvláště v úvodu (čekání na aktéry, jejich první akce na piazettě) učinilo nedílnou součástí jeviště a nadmíru silně od začátku vyslovilo téma "obyčejných hrdinů", kteří se vynoří mezi chodci a zase mezi nimi v závěru zmizí.
Hrdinové jsou umně napsanými črtami, přehlednou (schematickou) racionální konstrukcí, odkrývající nepříliš originální problémy či traumata lidí. Vskutku silnou výpověď, obávám se, hra nenabízí. Především SKUTRu a vynikajícím hercům přičítám zásluhu na tom, že jsem přece jen nakonec se zaujetím sledovala pocity a myšlenky pěti "hrdinů": Matáskova Mladého muže, hledajícího jednoduchý návod na život v časopisech a upínajícího se k tomu, jak dobře vypadá. Pyšné Ženu, nenápadnou, hledající oporu. Dolanského Mladíka, velké dítě, které jako by od chvíle, kdy se mamince ztratilo na spartakiádě, ještě nenašlo své místo ve světě. Krškové Dívku, rozumbradu s udivenýma očima, pozorujícíma svět plný přetvářky. A především Novotného tajemného Staršího muže, smolaře, ale také fízla, člověka smutně, rezignovaně čekajícího na novou šanci.
Nejposlouchanější
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Povídky Samuela Becketta, Maeve Binchyové, Williama Trevora, Edny O'Brienové a dalších autorů
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Günter Eich: Sabeth. Křehké podobenství o prchavosti štěstí s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli
-
Osudy Jiřího Grygara. Rozhlasové vzpomínky astrofyzika a popularizátora
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.