Andělé se rodí jako v sýru červi

24. červen 2014
03151552.jpeg

Před dvěma lety se Pavel Kolmačka účastnil edičního počinu Revolver revue v celoročním zapisování denních postřehů, které ve finále dostává název Jedna věta. Možná právě přebytky z toho se staly základem sbírky Wittgenstein bije žáka. (recenze: Milena M. Marešová)

A možná to je jen koncentrovaná ukázka parafráze nejznámějšího konstatování filosofa, jehož jméno si Kolmačka vetknul do titulu, totiž tu o nutnosti smlčení všeho, k čemu nenajdeme variantu výpovědi. Zkrátka sbírka Wittgenstein bije žáka začíná střídmě, ostatně vstupujeme do ní v zimním čase a hned míříme k podstatným zákonitostem: „Dno světa: topol kotva.“ – toť vše – čtyři slova, marnotratně na bílé stránce, vyjádření střídmější a neformálnější než haiku, než cokoliv, pod čím si můžeme představit báseň: „Dálka. Bod. Běžkař.“

Detail je nejvýmluvnější

V podobném duchu pokračuje básník v několikerém opakování, ve stabilní chronologii období: šílení vrabci jara, v ohni léta i v podzimu, kdy: „Zem trčí z vody.“ Žádná ekvilibristika, k výrazům není třeba dodávat více napětí. Kolmačkovy verše plynou v jakési emocionální stabilitě, mohlo by se zdát až podměrečné. Ale je zřejmé, že obsah je svébytný, že objektem, cílem i záměrem je detail, ve kterém se skryto víc, než v rozmývaném akvarelu vágní mnohomluvnosti nekonečných vět.

Za řekou řeči je ticho

03151564.jpeg

Jsou to spíš záznamy, tak jako si je pořídí pozorovatel do deníku, nápady pro tu konkrétní situaci, která sama o sobě vystačí jak pro možné úvahy o smyslu světa, tak pro strohé sdělení, v jakém stavu se úsek autorova kontinentu nachází právě teď. Tento moment je ostatně zřejmě nejdůležitější, protože jeho uchopení slovem je vstupní branou do světa za zrcadlem prosté řeči. Anebo, jak řečeno v posledním verši básně, která dala sbírce název: „Za řekou řeči je ticho, tma.“

Poezie bez příměsi smogu

Potvrzení střídmé ražby interpretačního klíče Kolmačkových strof je i na začátku zmíněné básně: „svět není, co není, je to, co je“. Zároveň se Kolmačka vyhnul i „charybdě“ moralizování či efektního poučování. Je evidentní, že svému básnictví se Pavel Kolmačka věnuje, ví, že to, co sklidil v momentě vzniku, si nese dál, toto prochází časem, bytím. Také proto se ve sbírce Wittgenstein bije žáka naštěstí zjevuje poezie čistá, ekologická, protože smogu je v tomto světě až dost.

ukázka:

V NITRU MANŽETY mezi vagony já a ty.

Dělníci u záchodu spí, kývají hlavami, pohupují rukama s lahváči.

Zatímco my jak staré viny, staré noviny. Na lávce mezi vozy jak nad hučícími jezy, v dunění, jeden o druhého opřeni.

Spustit audio
autoři: Milena M. Marešová, Karel Kratochvíl