Adam Zagajewski: Jet do Lvova. Výběr z básně jednoho z nejvýznamnějších současných polských básníků

Báseň Jechač do Lwova polského básníka Adama Zagajewského byla do češtiny přeložena dvakrát. Poprvé Danielou Lehárovou pro český výbor Vítr ve větvích, podruhé Michaelem Alexou pro tento pořad; v obou případech zní její titul Jet do Lvova. Jiný český polonista kdesi okrajově navrhuje méně okatou variantu Odjet do Lvova. Snad aby zdůraznil Zagajewského touhu po městě, v němž se v roce 1945 narodil a které byl nucen záhy opustit: kdo chtěl žít v Polsku, musel po druhé světové válce odejít.

Dokonavost slovesa „odjet“, tedy určitá časová ohraničenost, jednoznačnost a nezvratnost, však neoprávněně trvá na existenci okamžiku, kdy je možné pouhým nastoupením do vlaku, odlepením nohy od nástupiště zvrátit tok dějin a změnit dávná rozhodnutí. Sugeruje, že historie je notes zaplněný krásným rukopisem, jímž lze kdykoliv listovat a provádět v něm korektury. Odjet, tudíž teď, hned, nyní, mít onu moc možnosti volby.

Vždy bylo příliš mnoho Lvova, nikdo nedokázal
porozumět všem čtvrtím, nikdo neslyšel
šepot každého kamene spáleného
sluncem, cerkev v noci mlčela docela
jinak než katedrála, jezuité křtili
rostliny, list za listem, ale ony rostly,
rostly bez paměti a radost se schovávala
všude, na chodbách i v mlýncích
na kávu, jež mlely samy od sebe, v modrých
konvicích i ve škrobu, který byl prvním
formalistou, v kapkách deště i v trnech
růží.

Návrat do Lvova je pro Adama Zagajewského otázkou mnohem komplikovanější. Básníkův dialog s historií a jazyková i geografická mnohotvárnost činí z cesty do Lvova univerzální téma, byť ukotvené ve velmi konkrétní zkušenosti. Jednorázové odjet se nemůže rovnat filozofickému, trvalejšímu jet. Jedině takto město vzpomínky vyvolává i uchovává a stává se věčným a všudypřítomným.

Báseň vyšla ve stejnojmenné sbírce v roce 1985 v polském exilovém nakladatelství, když Zagajewski žil v Paříži a vyučoval v Americe.