Adam Zagajewski: Poezie se dotýká člověka prostřednictvím momentu iluminace, který se děje neočekávaně
Polský básník Adam Zagajewski patří k nejvýraznějším osobnostem moderní evropské poezie. Vstoupil do ní v době pohnutých událostí roku 1968 společně s několika generačně spřízněnými druhy, kteří záhy vešli do dějin literatury jako „nová polská vlna".
V první tvůrčí fázi se Zagajewski ve svých básních soustředil na kritiku totalitní společnosti i vlivu státem ovládaných médií. Zlom v jeho tvorbě nastal v roce 1982, kdy emigroval do Paříže, do Polska se vrátil až roku 2002.
Příběh o podmanivém kouzlu hor a hledání místa ve světě. Paolo Cognetti představil na veletrhu Svět knihy román Osm hor
Román Osm hor italského prozaika Paola Cognettiho se krátce po svém vydání stal literární událostí. Byl vydán v 33 zemích, v Itálii získal prestižní cenu Premio Strega, ve Francii pak Prix Médicis Étranger – ocenění pro nejlepší překladovou knihu.
Svými básněmi si získal celosvětové uznání. Je nositelem mnoha významných literárních cen včetně Neustadtské mezinárodní ceny za literaturu, letos v srpnu obdrží také Zlatý věnec na festivalu Struga Poetry Evenings, které je nejvyšším oceněním pro poezii na světě. Jako významný evropský básník je považován za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. Adam Zagajewski byl letošním hostem knižního veletrhu Svět knihy Praha, kde se s ním setkala Markéta Kaňková.
Právě jsem dočetla rozhovor s českým překladatelem vašich básní, ve kterém jste mluvil o smyslu poezie. Řekl jste v něm mimo jiné, že poezii vnímáte jako nejvyšší zdroj síly, jako energii, která vybízí k vyššímu, spirituálnějšímu životu. V čem spatřujete pravý smysl a cíl poezie padesát let poté, co jste ji začal psát?
V případě poezie velmi silně vnímám jistý paradox. Poezie má nezpochybnitelnou filosofickou a spirituální sílu, na stranu druhou je ale zcela bezmocná. Pro většinu lidí nic neznamená, lidé, kteří reprezentují moc a sílu, ji neberou vážně. Co se týče vlivu poezie na společnost, jsem velkým pesimistou. Poezie má jistě velkou vnitřní sílu, ale její vliv na stav světa je minimální. Poezie, stejně jako jiné druhy umění, působí tak, že se dotýká jednotlivců prostřednictvím jakéhosi momentu iluminace, který se děje neočekávaně. Jsou to momenty hluboké transformace, v nichž se ve vás něco pohne, kdy vás umění na malou chvíli, ale přesto trvale, promění.
Ročenka české architektury představuje sebevědomá díla tvůrců, kteří nekopírují módní trendy ani vzory ze zahraničí
Kostel v Sazovicích, kaple v Oseku nad Bečvou, sportovní haly v Dolních Břežanech a v Líbeznicích, palírna v Javornici, brněnské polyfunkční domy nebo revitalizace středu obce Bílovice nad Svitavou. To jsou jen některé ze třiceti nejlepších realizací českých architektů z posledních dvou let, které se dostaly do nejnovější ročenky Česká architektura 2016–2017.
Pojďme se teď vrátit k vašim básnickým začátkům. Do polské literatury jste vstoupil kolem roku 1968 a záhy jste se stal jednou z vlivných osobností tzv. polské nové vlny. Vaše básnické texty tehdy byly obráceny ke kritice totalitní společnosti i jejího mediálního jazyka. Důležitým tématem pro vás byla etika i vztah mezi etikou a poetikou. Jak vzpomínáte na tohle tvůrčí období? Jak byste charakterizoval svůj tehdejší pohled na svět i uměleckou tvorbu?
Řekl bych, že toto období bylo silně poznamenáno duchem solidarity a kolektivity. Měl jsem v té době v Polsku řadu přátel, kteří sdíleli stejné politické i umělecké postoje a názory. Spojoval nás především odpor k událostem, které se odehrály v březnu roku 1968. V Polsku tehdy probíhala nejsilnější antisemitská tažení od konce druhé světové války. Židé byli vyhazováni ze škol i zaměstnání, policejní šikana nutila polské občany židovského původu odejít z vlasti. Bylo to poprvé, kdy jsme byli tak přímo a jasně konfrontováni s absurditou a brutalitou komunistického režimu. Byl to pro nás silný impuls bojovat proti němu prostřednictvím literatury. Byl jsem tehdy mladý a do velké míry naivní. Věřil jsem, že literatura může realitu změnit.
Patrik Ouředník: Berlínská zeď pořád stojí. Tam, kde stála
Rozdíly v mentalitě lidí v západní a ve východní části Evropy jsou pořád veliké, jako by se za těch třicet let po revolucích roku 1989 nic nezměnilo, říká spisovatel Patrik Ouředník, který od roku 1984 žije ve Francii a do České republiky jezdí už jen na návštěvu.
Za nejvýznamnější dílo této etapy je považována vaše sbírka Masné krámy, která vyšla v Krakově v roce 1975. Verše obsažené v této sbírce jsou často považovány za vrchol poetiky generace 68. V čem podle vás spočívala síla této sbírky? Co se vám v ní podařilo zachytit, zaznamenat?
To je velmi těžká otázka, protože své vlastní dílo nikdy nemůžete vidět objektivním pohledem. Myslím si, že v té době jsem nebyl nejvýraznějším ani nejzajímavějším básníkem, poezie mých generačních druhů jako byli Stanislaw Baranczak, Ryszard Krynicky nebo Julian Kornhauser byla mnohem vyzrálejší. Své nejlepší básně jsem napsal až mnohem později. V té době ale vyšla jiná kniha, soubor esejů nazvaný „Non Represented World“. Tato kniha, kterou jsem napsal společně s Julianem Kornhauserem, se ve své době stala velmi významnou, měla mnohem větší vliv než naše básně.
V této první éře jste vedle několika básnických sbírek napsal také tři romány. K románu jste se pak už nikdy nevrátil. Proč jste tento žánr zcela opustil?
Důvod je velmi prostý. Brzy jsem pochopil, že nemám talent potřebný k psaní prózy. Nebyl jsem schopný napsat dobrý příběh, vytvořit nosnou narativní strukturu. Přestože psaním prózy jsem se mnohé naučil, cítil jsem, že její pravidla i jazyk mě limitují. Poezie pro mě vždy byla prostorem neomezené svobody. Při psaní básní jsem cítil nevysvětlitelnou radost a měl jsem dojem, že mi umožňuje dotknout se života mnohem sofistikovanějším, hlubším, smysluplnějším způsobem.
Vystřízlivění z amerického snu. Miřenka Čechová jako Miss Amerika
Miss Amerika, to je příběh ženy, která se zamilovala do města, v němž je cizinkou a také název nového multimediálního projektu performerky Miřenky Čechové a souboru Spitfire Company.
V roce 1982 jste odešel do pařížského exilu, kde jste žil dvacet let. Vaše básnická tvorba se tehdy výrazně změnila, přišel jste s novou poetikou. Od kritického, analytického pohledu na společnost jste se obrátil do nitra, vaše poezie se stala intimnější, introspektivnější. Jak došlo k tomuto obratu?
Tento druh poezie jsem začal psát mnohem dřív, než jsem odešel do exilu. Cítil jsem, že by byl nesmysl strávit celý život tím, že budu útočit na politický systém a jeho představitele. Obrat do nitra, k věcem intimnějším a introspektivnějším, pro mě byl zcela přirozeným pokračováním, přirozeným pohybem na básnické cestě. Obrat v mé básnické poetice i estetice mi dal ohromnou radost i chuť tvořit, cítil jsem potřebu znovu-objevovat svět. Byl jsem silně fascinován a přitahován krásou všeho druhu - přírodou, uměním i filosofií. Bylo to jako obrovská, osvobozující vlna, která mi umožnila znovu se nadechnout, vnitřně se obrodit.
