Absurdní humor k truchlení patří, říká režisérka filmu Rok vdovy

8 fotografií

Uznávaná dokumentaristka s ním debutuje na poli celovečerního hraného filmu. Předlohou scénáře, který napsal režisérčin manžel Eugen Liška, se staly zápisky Zuzany Pokorné vycházející na pokračování v časopise Respekt. Protagonisté filmu do něj ale vnesli i spoustu svých zážitků a zkušeností.

Znám situaci sedět na pohřební službě a vybírat rakev. Vím, jaké to je vyřizovat dědické řízení. A vím, co se odehrává uvnitř člověka, čím prochází a jakou bolest zažívá.
Pavla Beretová

Čtěte také

Dokumenty jsou u nás odvážnější než hraná tvorba, míní Veronika Lišková. Za jejími filmy vždy stojí fascinace tématem

„Odešli mi tři blízcí rodinní příslušníci, maminka, sestra, a tatínek, přítomnost smrti v mém životě tak byla velká. Znám situaci, kdy sedíte na Pohřební službě a vybíráte rakev, i situaci, kdy se vyřizuje dědické řízení. A vím, co se odehrává uvnitř člověka, jakou bolestí prochází,“ potvrzuje představitelka hlavní role Petry – Pavla Beretová. Podle svých slov měla svého času velkou potřebu se s tím vypořádávat. „Nabídka na film pro mě byla výzva si v sobě tohle všechno uzavřít, nabídka, která přišla v pravý čas,“ pochvaluje si. Je ráda i za obsazení své pokrevní neteře Julie do role její filmové dcery. „S Julií jsme vedly hodiny rozhovorů, protože se nás zmíněné téma obou velmi dotýká. I z tohoto důvodu bylo natáčení filmu Rok vdovy do jisté míry terapeutické,“ uzavírá Beretová.

Smrt se mi zjevila v čerstvé dospělosti

„Můj otisk je nejvíce vidět v postavě Dominiky, dcery hlavní hrdinky. Sama mám zkušenost se smrtí odžitou v době čerstvé dospělosti: když mi bylo osmnáct, zemřel mi tatínek,“ doplňuje herečku paní režisérka. „Jelikož moji rodiče nebyli sezdaní, některé poutě po úřadech jsem absolvovala i já. Dodnes si pamatuju návštěvu Úřadu sociálních služeb nebo Pohřební služby. Tyhle obrazy vám z hlavy nikdo neodpáře,“ zdůrazňuje Lišková a doplňuje: „Při spolupráci na scénáři jsem chtěla vypíchnout, že proces vypořádávání se se smutkem potřebuje čas.“ Čas chtěla dopřát i divákům – film natočila tak, aby lidé před plátnem mohli promítané obrazy v klidu vstřebat.

A byť jde o těžké téma, nebojí se ani legrace. „K procesu truchlení patří i nějaká forma absurdního humoru, bez něj by se člověk zbláznil. Navíc na úřadech se často dějí věci, které jsou zcela absurdní. Tyhle motivy jsme tedy do filmu neimplementovali z vnějšku, ale jsou v životě, a tedy i ve filmu, zcela autentické,“ vysvětluje Veronika Lišková. Její celovečerní hraný debut se i díky téhle autenticitě vydařil.