A jako blues tě na svých ústech vyzpívám. O „různých řemeslech“ básníka Josefa Kainara

30. leden 2019

Josef Kainar začínal jako hudebník, později byly jeho verše zhudebňovány, zpívali je např. Vladimír Mišík, Karel Plíhal nebo Zuzana Navarová. V pořadu Mileny M. Marešové o „různých řemeslech“ básníka, jazzmana, prozaika, rozhláskáře hovoří Lenka Jungmanová, Aleš Opekar a Vladimír Karfík. Ukázky čte Martin Myšička. Poslouchejte on-line.

Básník, jazzman, rozhláskář, karikaturista – jak dokládají pamětníci, Josef Kainar byl osobnost mnoha nadání. A jako takový to neměl snadné v tzv. běžném životě. Narodil se v předposledním roce velké války. Desetiletému chlapci se rozvedli rodiče, emotivně prožíval obtíže prvních lásek.

Byl samotář, závěr života trávil na Ždáni, v ubytovacím zařízení svazu spisovatelů. Chodil na ryby, psal básně, hrál na kytaru. Josef Kainar se narodil v Přerově 29. června 1917.

Jeho otec i dědeček byli železničáři, a také on sám za války pracoval na dráze. Vliv tohoto prostředí se projevil i v jeho poezii a písňových textech: motiv nádraží, vlaků, kolejí se opakovaně vrací.

První verše zapůsobily jako zjevení

„Jeho poetika vychází z Halase,“ říká literární historik Vladimír Karfík, „přestože příběhovostí jeho básní by mu měl být bližší spíš Vladimír Holan, než Halas.“ Poprvé Josef Kainar publikoval báseň Pochod villonovců ve Studentském časopise v květnu 1936. Vrstevníci později vzpomínali, jak silně na ně zapůsobily už tyto první pokusy mladého autora. Za Pochod villonovcú čtenáři navrhli Kainarovi odměnu za nejlepší příspěvek čísla, a jeho texty se setkávaly s úspěchem po celou dobu, kdy v časopise tiskl, tedy do podzimu 1938.

První kniha a osud válečné generace

Knižně Josef Kainar debutoval na přelomu let 1940 a 1941 sbírkou Příběhy a menší básně. Šlo ale ve skutečnosti o jeho druhou sbírku. První, Tulák spí na louce, se nepodařilo prosadit k tisku. Už na jaře 1941 měl k publikaci připravenu sbírku Dvůr, protektorátní cenzura ji ale zadržela a rukopis se ztratil. Autor se sbírku nepokusil rekonstruovat; několik textů z ní otiskl v roce 1960 ve výboru Poezie. Příběhům a menším básním předcházelo v roce 1940 otištění několika textů v Jarním almanachu básnickém 1940, reprezentativním výboru z tvorby tzv. válečné generace, do níž jsou počítáni: Ivan Blatný, Kamil Bednář, Klement Bochořák, Jiří Orten, Josef Kainar, Oldřich Mikulášek, Jan Pilař, Jan M. Tomeš a další. Předmluvou a autoritou almanach zaštítil Václav Černý.

Rozhláskář, rybář, samotář

V září 1945 Josef Kainar cestou do Prahy „uvízne“ v Brně a díky Oldřichu Mikuláškovi se stává redaktorem deníku Rovnost. Tam se poprvé objevují jeho veršované komentáře ke dni, často s vlastními ilustracemi, které mívaly různé názvy, než byl nalezen ten pravý – rozhlásek. Novinářská práce pro Rovnost a brněnské Lidové noviny ho pohlcuje, poezii píše málo. Do roku 1956, kdy se rozvádí a stěhuje se do Prahy, stihne vydat dvě sbírky - Velikou lásku v roce 1950 a Český sen v roce 1953, o šest let později vychází soubor básní nazvaný Člověka hořce mám rád. V 60. letech pak Lazar a píseň a poslední básnická kniha Moje blues. V roce 1968 vychází druhé vydání Mých blues. O rok později dochází i na útlý výbor z Kainarových písňových textů Miss Otis lituje. Na začátku 70. let připravuje básník s Jiřím Opelíkem výbor pro Klub přátel poezie, práci ale už nedokončí – výbor Bláznův kabát vychází v roce 1972, konečnou podobu mu patrně dal právě Jiří Opelík.

Josef Kainar dožil ve spisovatelském domě na Dobříši, svědectví současníků mluví o nemoci a samotě. V básních z posledního období jeho života jako by se samota zračila coby zvolený postoj – nikoli jen populární autostylizaci básníka osaměvšího se svými rybami, ale zejména texty, kde se mluvčí stylizuje do podoby komentátora a karatele stojícího v odstupu od ostatních a kriticky je pozoruje, a to jak v rozhláscích, tak ve „vážných básních“. Josef Kainar zemřel 16. listopadu 1971.

Připravila: Milena M. Marešová 
Hovoří: Lenka Jungmanová, Aleš Opekar a Vladimír Karfík
Ukázky čte: Martin Myšička

Spustit audio