25 let poté: Divadlo

7. listopad 2014

Co jsme čekali od divadla v roce 1989 a co od něj čekáme teď? O českém divadle před pětadvaceti lety a dnes hovoří Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo, Vladimír Procházka, ředitel Činoherního klubu v Praze, režisér a herec Miroslav Krobot a profesor Jaroslav Vostrý, ředitel Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU.

Před pětadvaceti lety se v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (které tento název neslo od roku 1953 a myšlen byl realismus socialistický) jeden podzimní pátek všechno chystalo k premiéře hry bratří Mrštíků „Maryša“. V dramaturgické kolonce byla zařazena jako „klasická česká hra“ - vedle současné pokrokové západní hry, klasické západní hry, klasické ruské hry a hry současné sovětské – tak jak bylo třeba vyvažovat dramaturgický plán, aby byl schválen zřizovatelem, tedy cenzurou.

V režii Miroslava Krobota se na jevišti potkali čerstvá absolventka DAMU Jana Franková s Jiřím Adamírou a Karlem Pospíšilem. Přesto nebyla po premiéře hlavním předmětem hovoru hra, režie ani herecké výkony. Byl totiž pátek 17. listopadu 1989 a v divadle se s návštěvníky premiéry sešli účastnici studentského pochodu z Albertova, který skončil zásahem policie na Národní třídě.

02277879.jpeg

Pochod, kterého se účastnili i divadelníci a studenti Akademie múzických umění zahájil podzim, kdy se jeviště divadel proměnila ve veřejné tribuny a první prostory svobody v socialistickém Československu. Stávka studentů dala impuls a stávka divadelníků dala prostor prvním projevům svobody.

I Občanské fórum mělo pak své centrum na divadelním jevišti Laterny magiky v paláci Adria a v čele s dramatikem Václavem Havlem se zdálo, že divadlo má nakročeno stát se vůdčím uměleckým druhem. Zdálo se, že nic nemůže bránit navázání na světové úspěchy Divadla za branou, Divadla Na zábradlí a Činoherního klubu z šedesátých let, že spolu s nimi se na česká jeviště vrátí Josef Topol i Václav Havel a současná česká hra se stane, jako v šedesátých letech, živou součástí české kultury.

Diváci byli s herci na jevišti před rokem 89 spjati spikleneckým poutem, vděčně reagovali na každou narážku na neschopnost nebo zkorumpovanost komunistického režimu a tak jako i v tisku nebo v televizi byli uvyklí číst víc mezi řádky než text samotný.Když se pak ale měla divadla vrátit zpátky ke svému původnímu poslání zjistila, že obecenstvo se nevrací zpátky v takovém počtu, ba právě naopak. Divadla musela začít znovu hledat své místo ve společnosti a znovu nalézt své diváky.

Uvyklé na společného nepřítele teprve začalo hledat ke komu a s čím se obrátit. Otázka po smyslu divadla se ozývala stále palčivěji v soutěži s komerční zábavou a stále větším tlakem zřizovatelů na „ekonomické“ ukazatele: divadlo mělo být, podobně jako většina kultury, přesunuto do čistě soukromé sféry. Divadlo se proměnilo z kulturního statku ve zboží a používat slovo „umění“ v souvislosti s divadlem se považovalo za nepatřičnost.

Stejně jako čeká české divadlo na svou „velkou hru“, která by, podobně jako „Konec masopustu“ Josefa Topola v letech šedesátých, vyslovila svou dobu, čeká také na odvahu pojmenovat smysl existence divadla v dnešní době. Má se stát, jako opera, z piety provozovanou muzeální záležitostí, která oprašuje svých dvacet stále stejných exponátů, potřebnou jen proto, aby se školní mládež seznámila s jejich existencí? Má se řídit žebříčky návštěvnosti stejně jako filmové premiéry? Má svou existenci zdůvodnit zábavností a dát tak, jako dnes znovu a znovu kříšená normalizační zábava, „oddech pracujícímu lidu“? A v jaké podobě? Jsou z veřejných rozpočtů podporovaná repertoárová divadla přežitkem, která ubírají peníze na „živou kulturu“?

Stále více a více hovorů o divadle začíná a končí u peněz, divadlo se snaží podpořit svou existenci ekonomickou prospěšností divadelní činnosti podobno slavíkovi, který tvrdí, že i z jeho vajec se dá dělat omeleta. Možná je po pětadvaceti letech čas se zamyslet, kam došlo české divadlo od roku 1989.

autor: Vít Vencl
Spustit audio