Zuzana Růžičková: „Duch je více než chléb!“ Odešla první dáma cembala

29. září 2017
03782949.jpeg

V rozhlasovém studiu stojí drobná starší dáma, jejíž klidná tvář nesvědčí o tom, že právě dosáhla devadesátky. Působí křehce a zranitelně, jako by ji každou chvíli mohl odvát vítr.

Přesto v jejím postoji a stisku ruky zůstává něco pevného a trvalého. Něco, co se ještě více zhmotní ve chvíli, kdy začne u mikrofonu vyprávět, vzpomínat, přemýšlet o hudbě, o milovaném Bachovi.

Ne že by její hlas zázrakem omládl, ale je v něm náhle obrovská jistota, svědčící o velké životní zkušenosti a sebevědomí.

Zuzana Růžičková, pro niž se vžila frivolní mediální nálepka "první dáma cembala", už nikdy nezasedne u klaviatury, už nikdy nepromluví u mikrofonu o pocitech, které dokáže přenášet jen hudba. Její pozemský život ale neskončil: zůstávají setkání s ní vepsaná do paměti lidí, a hlavně její umění a virtuozita, jež jsou zapečetěny v desítkách hudebních nahrávek pro další generace.

03787481.jpeg

Profesorka Růžičková byla příkladem talentu, kterému není osudově přáno, který se však obrovskou pílí dokáže probojovat k tomu, aby se naplno rozvinul a vyjevil to nejlepší. Jako nadaná mladá klavíristka měla před sebou slibnou kariéru, své formující roky života ale musela jako Židovka strávit za ostnatým drátem koncentračního tábora. Jako by se právě tady, v přímém setkání s největší krutostí člověka, zrodila ona síla a pevnost, které ji později držely celý život na obtížné cestě umění.

A přitom na začátku téměř nebyla šance. "Když jsem se po válce vrátila do Plzně, zašla jsem za svou učitelkou klavíru. Bylo tenkrát spousta radosti, ale pak se podívala na mé ruce… a skoro se rozplakala."

Zuzana Růžičková své ruce pilným cvičením rozhýbala, postupně vystudovala klavír a cembalo a stala se jednou z vůdčích osobností cembalové hry. Bylo to jistě dilema, který nástroj zvolit jako hlavní.

"Mohla jsem asi mít docela slušnou kariéru klavíristky, ale nakonec jsem dala přednost cembalu."

Proč? Bylo to čistě pragmatické rozhodnutí, protože klavírní provoz byl plný konkurence, zatímco cembalo bylo v 50. letech minulého století, kdy Růžičková vstupovala do hudebního cirku, posluchačsky nepříliš objeveným nástrojem?

Zuzana Růžičková spekulaci o pragmatismu snadno překryla přesvědčivým vyprávěním o Johannu Sebastianu Bachovi, jehož veškerou tvorbu určenou pro klaviaturu nahrála na přelomu 60. a 70. let pro světovou značku Erato.

"Bachova hudba má úžasný řád. Jako by v tom řádu bylo něco, co člověku říká: No tak, človíčku, dobře, ty se tu svíjíš na zemi v bolestech, ale existuje něco, co tě přesahuje," shrnula Růžičková lásku ke skladateli v letošním jubilejním rozhovoru pro časopis Týden.

"To z Bachovy hudby dělá něco nadpozemského, co jsem nenašla v žádném jiném skladateli. Ludwig van Beethoven je revolucionář, který hrozí pěstí k nebesům. To ve mně bylo a právě toho pocitu nespravedlnosti a pobouření nad vlastním osudem jsem se chtěla zbavit. Potřebovala jsem se uklidnit, věřit, že existuje i něco jiného než jen lidská zloba a nenávist. To mi přinášel Johann Sebastian Bach."

Všichni lidé, kteří se pohybovali v její blízkosti, hovoří o této religiózní jistotě, s níž přistupovala k životu i ke svému hraní. Také v manželství s Viktorem Kalabisem, který jako nepohodlný skladatel musel odejít z AMU, viděla doložení myšlenky, že věci se nedělají jenom pro to, aby nám na Zemi bylo dobře, ale hlavně abychom mířili za vyšším, nadzemským cílem.

Proto Růžičková nebyla příliš pohodlná bývalému režimu. Ten ji zároveň potřeboval coby figurínu do umělecké výlohy socialismu. V ní nejčastěji stála s houslistou Josefem Sukem, s nímž 35 let tvořila vrcholové duo české klasické hudby. Ale též se šéfdirigentem České filharmonie Václavem Neumannem. "Padli jsme si do oka. Rozuměli jsme si výborně. Byla tam ta chemie."

03744579.jpeg

Zuzana Růžičková s námi nezůstane pouze na záznamech. Největší otisk zanechala v generacích nástupců, jež ovlivnila. "Nikdy jsem ale neměla žádnou svou třídu a to je mi trochu líto," žehrala občas. Umělecký šéf Collegia 1704 Václav Luks nebo Mahan Esfahani, íránský cembalista a její poslední žák, jsou důkazem, že její stopa (i ta lidská) dlouho nezmizí. Stopa hudebnice, jejíž profesní život byl i veřejnou polemikou se slavnou Adornovou myšlenkou, že po hrůzách Osvětimi se už umění nedá dělat.

Čtěte takéOsudy Zuzany Růžičkové, dítěte z tábora smrti a později první dámy cembala

Básně podle Adorna možná po Osvětimi už nedojdou minulé hloubky a výšky imaginace. Hra Zuzany Růžičkové dokazuje, že hudba to pořád umí. Hrát hudbu po Osvětimi − víme i díky její životní síle a mistrovství − nejenom lze, ale dokonce je to nanejvýš třeba. Abychom si zachovali nadhled, jenž pozemskému snažení často chybí. Jak říkala Zuzana Růžičková: "Duch je více než chléb!"

Psáno pro Hospodářské noviny