Zmrzačení jako postapokalyptický obraz světa. Poslední inscenace sezóny Divadla X10

X10: Zmrzačení
X10: Zmrzačení

Pražské Divadlo X10 uvádí dramatizaci románu Zmrzačení boskovického rodáka Hermanna Ungara, současníka Franze Kafky a člena kruhu pražské německé literatury. Čekejte temnou vizi zlomených lidských duší a světa, který sužují individuální i kolektivní neurózy. 

Po textu z počátku 20. století sáhli divadelníci především proto, že dokonale zapadá do hlavní, pečlivě budované dramaturgické linie této alternativní scény: „Text výborně odpovídá celkové dramaturgii našeho divadla, v níž se soustředíme na mezní situace a stavy člověka, na otázky lidské duše.

X10: Zmrzaceni

Základním tématem Ungarova románu jsou duševní problémy a kolektivní neurózy, které lidé prožívali na přelomu 19. a 20. století. Spousta těchto problémů se v naší společnosti objevuje i dnes, a právě to pro nás byl důvod, proč se tímto textem zabývat,“ vysvětlila na úvod ArtCafé zakladatelka Divadla X10 a autorka dramatizace Lenka Havlíková.

Základní situace a východisko: Člověk ztracený ve světě

Ungar, nazývaný moravským Dostojevským či boskovickým Kafkou, nechává v románu vystoupit šest postav, které se potýkají s duševním i tělesným zmrzačením. Jádrem příběhu je pak snaha postav vyrovnat se s narušenou integritou a traumaty. A to v době, která je plná změn, a klade tak na postavy řadu nároků.

Je velké štěstí, když se člověk věnuje tomu, co si v mládí vysnil, říkají české divadelnice

představení Frutti di mare

Co se stane s pohádkou, kde hlavní postava sní zlatou rybku? Jak se žije pod neustálým dohledem kamer a sociálních sítí? A jak se na takové otázky odpovídá v divadle?

„V jádru Ungarova románu stojí člověk ztracený ve světě, člověk, na kterého neustále tlačí nějaká povinnost. Tím se Ungar blíží Kafkovi, kterého ale osobně nikdy nepotkal. Podobá se mu nejen volbou námětů, ale i myšlenkovými východisky. Stejně jako on pocházel z židovského prostředí a i jeho tématem byla uzavřenost židovské komunity. V románu Zmrzačení ale hraje důležitější roli nástup nového společenského uspořádání, první republiky, kdy se začal odehrávat moderní život. Přišel svět, který měl zcela nová pravidla, a Ungar ukazuje člověka, který se s tímto světem snaží vyrovnat,“ doplnila Lenka Havlíková.

Změna paradigmatu: ze světa pravidel do světa bezbřehé svobody

Jak bývá v Divadle X10 zvykem, Ungarův text prošel při dramatizaci řadou úprav a významových posunů. Autoři inscenace chtěli původní výpověď přiblížit co nejvíc dnešku a promluvit tak o člověku i společnosti počátku třetího milénia.

X10: Zmrzaceni

V porovnání se světem, v němž žil a tvořil Hermann Ungar, se dnes ocitáme ve zcela jiném paradigmatu. Motivy a obrazy, které před nás klade, je třeba vnímat z jiného hlediska. Doba dnes na člověka klade jiné nároky. Tehdy se jednalo o klec z pravidel, lidé 21. století se ocitají na jiné půdě. Jestliže tehdy šlo o to, co člověk nesmí a nemůže, dnes jde o to, co všechno může. Žijeme v tekuté společnosti, ve které neexistují žádná pravidla,“ vysvětlil režisér inscenace Ondřej Štefaňák, který se snažil najít co nejaktuálnější scénický tvar.

Postavy a charaktery v nových kulisách i novém hávu

Jako základní nástroj mu přitom posloužili herci. I postavy, které zosobňují, se snažil co nejvíc přiblížit současnosti: „Snažil jsem se postavy pochopit a taky vymodelovat v perspektivě toho, jak by mohly vypadat dnes. Například postavu, kterou v Ungarově textu rozkládá postupující syfilitida, jsem proměnil v rozstříleného vojáka navracejícího se z války v Afghánistánu. Totéž se týká i ostatních pěti postav, kterým jsem se snažil dodat co nejrealističtější rysy,“ popsal režisér.

Z premiéry představení Divadla X10: Zmrzačení | herec Václav Marhold

Jeviště pak Ondřej Štefaňák proměnil v hřiště, které hercům mělo umožnit plně rozvinout jejich invenci a kreativní potenciál: „Herec je pro mě základní složkou divadla. V dnešním virtuálním a internetovém světě je snad nejcennější situace, kdy člověk s člověkem komunikuje tváří v tvář. A právě to se děje na jevišti, které nejraději ze všeho pojímám jako hřiště, kde se může stát cokoli. Snažím se vytvořit takovou atmosféru, ve které se herci budou cítit dobře a sami mohou zapnout a plně využít svou kreativitu.“

Kostýmy, scéna a svícení: dva světy, které narážejí do sebe

Do rolí psychicky i tělesně zmrzačených postav obsadil kromě Václava Marholda například Anitu Krausovou, Lucii Roznětínskou, Vojtěcha Hrabáka nebo Pavla Neškudlu. Ke kresbě charakterů, které představují, výrazně pomohly i kostýmy, které pro inscenaci stejně jako scénu a svícení navrhla a realizovala jevištní výtvarnice Jana Hauskrechtová.

Dům uměleckého průmyslu v Praze na Národní třídě – v dobách své slávy a na jaře 2018, kdy ho fotil Radomír Kočí

Velkou roli hraje samozřejmě nedivadelní prostor Domu uměleckého průmyslu v centru Prahy, kde se inscenace odehrává. Jde o betonový skelet, který má estetickou kvalitu sám o sobě. Umístili jsme do něj jednoduché dekorace, pracujeme například se zavěšenými lany. Zásadní pro jevištní obrazy tvořené herci jsou pak kostýmy, které jsou v první polovině groteskní, ve druhé polovině výrazně civilní. Jsou tam přítomné dva světy, které narážejí do sebe,“ upřesnil režisér.

Jak se inscenátoři rozhodli pracovat se zvukem, ruchy a hudbou? Do jaké míry se výsledná inscenace podobá předchozím realizacím mladého režiséra? I to si můžete poslechnout v záznamu pořadu, pro který vybíral současnou experimentální hudbu Dominik Gajarský.

Spustit audio

Související