Žili jsme v prolhané době, proto jsme potřebovali pravdivé divadlo, vzpomíná taneční a divadelní režisérka Nina Vangeli

Ve svých vzpomínkách Nina Vangeli (1946) vypráví osudy rodiny pocházející z ruského jihu, její spletitou cestu přes pracovní tábory za druhé světové války do Čech, nejprve do Kutné hory a posléze díky talentu maminky, pozdější šachové mistryně Niny Bělské, do Prahy na Žižkov. Popisuje svou ranou lásku k divadlu, tomu v 60. letech, a také složitou cestu k němu – přes studia ruštiny a češtiny na FF UK v Praze, následně přes studia komparatistiky u Václava Černého a Divadelní vědy u Milana Lukeše, Dany Kalvodové nebo Miroslava Kouřila se dostává k divadelní skupině Václava Martince Křesadlo, později přejmenované na Studio pohybového divadla.

Divadlo není kratochvíle, ale vytrhující zážitek

Divadelní tvorbě se Nina Vangeli v undergroundovém, amatérském prostředí věnovala od poloviny 70. let, později také samostatně v Branickém divadle. Společné inscenace se vracely k rituálnímu základu divadla, nejen v tom smyslu, že divadlo má být extatickým zážitkem, ale také náměty a látkou, z níž je utkáno. Proměny podle Ovidia, Knihy mrtvých starého Egypta, Tanec svatého Víta podle biblické knihy Kazatel, to jsou některá z představení, která v sedmdesátých letech uvedly oba soubory. Stálou metodou práce byla improvizace a to také proto, že oba divadelníci usilovali o dosažení autentického zážitku.

Revoluce proti minulému divadlu byla v tom, že nepředstavovalo autenticitu. A my jsme si ji vzali do hlavy. Chápali jsme ji jako nahou pravdu.

Nejde tu o divadlo, které divákovi nabízí postavy hrané herci, jde tu hlavně o setkání aktéra s divákem, pokud možno nehrané, přítomné, pravdivé. To jest divadlo, o jaké ve světě usilovali tvůrci jako Jerzy Grotowski, Peter Brook, Living theatre a další. „Na první dobrou bych řekla, že jsme tu pravdu potřebovali proto, že jsme žili v hrozně prolhané době. Zadruhé proto, že mladý člověk je advokát pravdy.“