Žili jsme v prolhané době, proto jsme potřebovali pravdivé divadlo, vzpomíná taneční a divadelní režisérka Nina Vangeli
Posluchači Mozaiky na Vltavě ji dobře znají jako kritičku, která se zabývá tancem, fyzickým divadlem a divadelními experimenty. Její uhrančivý projev nás často vtáhne přímo na scénu, zabydlenou základními otázkami člověka. Nina Vangeli, jakkoli je významnou teoretičkou tance, se do dějin moderního českého divadla zapsala hlavně jako režisérka. Přinášela spolu s dalšími tvůrci do českého prostředí principy druhé divadelní reformy a rozvíjela fyzické divadlo.
Ve svých vzpomínkách Nina Vangeli (1946) vypráví osudy rodiny pocházející z ruského jihu, její spletitou cestu přes pracovní tábory za druhé světové války do Čech, nejprve do Kutné hory a posléze díky talentu maminky, pozdější šachové mistryně Niny Bělské, do Prahy na Žižkov. Popisuje svou ranou lásku k divadlu, tomu v 60. letech, a také složitou cestu k němu – přes studia ruštiny a češtiny na FF UK v Praze, následně přes studia komparatistiky u Václava Černého a Divadelní vědy u Milana Lukeše, Dany Kalvodové nebo Miroslava Kouřila se dostává k divadelní skupině Václava Martince Křesadlo, později přejmenované na Studio pohybového divadla.
Divadlo není kratochvíle, ale vytrhující zážitek
Divadelní tvorbě se Nina Vangeli v undergroundovém, amatérském prostředí věnovala od poloviny 70. let, později také samostatně v Branickém divadle. Společné inscenace se vracely k rituálnímu základu divadla, nejen v tom smyslu, že divadlo má být extatickým zážitkem, ale také náměty a látkou, z níž je utkáno. Proměny podle Ovidia, Knihy mrtvých starého Egypta, Tanec svatého Víta podle biblické knihy Kazatel, to jsou některá z představení, která v sedmdesátých letech uvedly oba soubory. Stálou metodou práce byla improvizace a to také proto, že oba divadelníci usilovali o dosažení autentického zážitku.
Revoluce proti minulému divadlu byla v tom, že nepředstavovalo autenticitu. A my jsme si ji vzali do hlavy. Chápali jsme ji jako nahou pravdu.
Nejde tu o divadlo, které divákovi nabízí postavy hrané herci, jde tu hlavně o setkání aktéra s divákem, pokud možno nehrané, přítomné, pravdivé. To jest divadlo, o jaké ve světě usilovali tvůrci jako Jerzy Grotowski, Peter Brook, Living theatre a další. „Na první dobrou bych řekla, že jsme tu pravdu potřebovali proto, že jsme žili v hrozně prolhané době. Zadruhé proto, že mladý člověk je advokát pravdy.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.