Zemřel Boris Rösner

"Život je kámen vržený vzhůru k nebi. Letí prudce nahoru a jeho dráha je určena silou paže, která ho vymrštila. Dosáhne vrcholu a klesá, neboť k zemi ho táhne jiná síla - osud. Klesáš a není síly, která by tě v tom letu vyšvihla znovu vzhůru. Přál bych si, aby se v mé paži zrodila ta síla a ten váš kámen vetkla navždy do nebe anebo ho aspoň zvedla."

To jsou slova, která Boris Rösner napsal jako vzpomínku na svého učitele Václava Vosku do programu divadelní hry Petera Shaffera Amadeus, když za zesnulého učitele přebíral jeho žák roli Antonia Salieriho. V té chvíli už měl Boris Rösner za sebou dlouhých šest let po absolutoriu DAMU, léta, která prožil v Libereckém divadle F. X. Šaldy. Do Prahy, do tehdejších Městských divadel pražských, přišel v roce 1979. Bohatou šíři repertoáru, v němž tu rozvíjel svůj talent, dokumentují představení jako byl již zmíněný Amadeus nebo role Indiána v Přeletu nad hnízdem kukačky, Těžká Barbora (v hlavní roli společně s Martinem Stropnickým) nebo Puk v Shakespearově Snu noci svatojanské v režii Karla Kříže.

Boris Rösner jako Harpagon ve hře Lakomec|foto: Národní divadlo

V roce 1987 se Boris Rösner stal členem činohry Národního divadla a byla to pro něj další část umělecké cesty k vrcholům, kterým byl např. teď asi nejčastěji zmiňovaný Moliérův Harpagon, za nějž získal v jediném roce hned trojici velkých divadelních cen - Cenu Thálie, Cenu Divadelních novin a Cenu Alfréda Radoka. Závěr divadelní kariéry Borise Rösnera přinesl divákům mj. i tři krásné hlavní role na třech velkých pražských jevištích: Lakomec v Národním divadle, Frederick Lemaitre v Divadle ABC anebo Cyrano v Divadle na Palmovce. Každé divadlo, každé jeviště úplně jiné a na všech Boris Rösner zářil mj. i proto, že jeho umění nikdy nepatřilo jedné divadelní skupině, jednomu okamžiku nebo jedinému hereckému stylu. Byl to herec a velký "hráč" v pravém slova smyslu.

Hana Ševčíková, Boris Rösner a Saša Rašilov|foto: narodni-divadlo.cz/

Pět let se v Divadle na Palmovce objevoval vedle Jiřího Langmajera v Kohoutově Ubohém vrahovi. Viděl jsem to představení čtyřikrát a pokaždé jsem se vždycky na konci znovu nadechoval k tomu obdivnému "bravo", které mi tak spontánně vyklouzlo, když jsem Ubohého vraha viděl poprvé. Boris Rösner a Jiří Langmajer na jediném jevišti, to by neopakovatelný zážitek. Sám Boris Rösner k tomu řekl: "Je to zvláštní pocit, jako bych se díval sám na sebe před pár lety, a to nemluvím o tom, jak často v té hře padá věta - já jsem tvůj bratr, tvůj starší bratr."

Jiří Langmajer a Boris Rösner

Samozřejmě nemohu nevzpomenout řadu dnes úspěšných herců, žáků Borise Rösnera z Divadelní fakulty Akademie múzických umění, kde dlouhá léta působil jako pedagog. Své vlastní umělecké krédo vyjádřil Boris Rösner velmi stručně v jednom rozhovoru pro Divadelní noviny: "Lidé se mě občas ptají, jak můžu hrát jednu roli třeba stokrát, a přitom je to tak jednoduché, prostě každý večer musíte na jevišti umřít, musíte tam odevzdat tolik, jako byste hrál naposledy, jako byste se zítřkem už nepočítal. Jinak váš výkon nemá smysl."

Boris Rösner mluvil o herectví jako o velmi pomíjivém povolání, ale všichni, kteří jsme měli možnost vidět ho na jevišti, tohle musíme odmítnout. Jeho herectví je něco, na co se nezapomíná. To byly ty šťastné chvíle, kdy se stírala hranice mezi hledištěm a jevištěm, kdy jste z divadla odcházeli uhranutí, kdy jste měli o čem přemýšlet, kdy jste na dvě hodiny naprosto zapomínali na svět kolem sebe a kdy jste si až dlouho potom, cestou z divadla domů noční Prahou, uvědomovali, kam vás Boris Rösner pozval, kam vám dal nahlédnout a co před vámi to představení předestřelo, jak důležité bylo jedno jediné gesto anebo pohled do publika. Asi tady někde se rodí nesmrtelnost velkého umění. Život doslova nadoraz a divadelní emoce, to všechno, co k divadlu neodmyslitelně patří, si vybralo svou krutou daň. A velmi předčasně. Neznám však nikoho, kdo by dnes mohl říct, že život herce Borise Rösnera, který se včera uzavřel, nebyl naplněný až po okraj. Naopak. Litujme toho, že se nedočkáme dalších rolí, ale poděkujme za umění, které činí život krásnějším a které nám Boris Rösner z divadelního jeviště předával jako pokračovatel těch největších hereckých osobností naší první scény.

Boris Rösner hraje Cyrana tělem i duší|foto: mojenoviny.cz

I když Hamleta nikdy nehrál, přesto bych se s Borisem Rösnerem chtěl rozloučit slovy Fortinbrase ze samotného závěru Shakespearova Hamleta: "Čtyři kapitáni ať pozvednou Hamleta jako bojovníka. Královsky ved' by si, být králem on." A české divadlo včera ztratilo jednoho ze svých králů.