Ze zákulisí Pražského jara

Zákulisí Pražského jara

Když byl Pavel Koutecký malý, chodila jeho maminka na abonentní koncerty a on se sám doma bál. Představoval si, jak by bylo pěkné, kdyby měli televizi a kdyby ta televize ony koncerty vysílala. Jeho přání se splnilo dost pozdě - a také jinak, než si pozdější dokumentarista, bohužel nedávno tragicky zahynuvší, vysnil. To je jeden z důvodů, proč zahájil práci na projektu, v němž chtěl přiblížit klasickou hudbu.

Úvodní část nazvanou Každý rok je Pražské jaro jsme měli možnost vidět v repríze začátkem dubna, pokračování Pot a slzy Pražského jara (Opus 2) uvádí Česká televize nyní.

Koutecký se nespokojil s povrchním pohledem. Potřeboval potichu pozorovat, poznat, pochopit - a svůj pohled pak velmi neokázale nabídnout publiku. Splétá tu tři linie: přibližuje úsilí dirigenta Charlese Mackerrase nastudovat s Českou filharmonií Janáčkova Tarase Bulbu, seznamuje nás s adepty mezinárodní soutěže ve hře na trombon a konečně se stáváme svědky neobvyklé akce - sestavení a přestěhování čtvrttónového klavíru (má dvě klávesnice!), aby bylo možné zvládnout velmi těžkou skladbu Aloise Háby.

Z dokumentu Pot a slzy Pražského jara

"Nezajímá mě pódium, ale zákulisí," objasňoval Koutecký - a záři reflektorů se skutečně vyhýbá. Jenom tak totiž můžeme, na rozdíl od důstojně se tvářících a slavnostně oblečených návštěvníků koncertů, spatřit "služebníky umění" bez masek. Pohled na bezmála unuděné členy orchestru, kteří prostě "přišli do práce", ostře kontrastuje s nasazením a nadšením mladých trombonistů. Dokument tak má velkou šanci oslovit ty, jimž je určen: "Není pro milovníky klasické hudby, ale pro ctitele dokumentu a pro ty, kteří se chtějí něco dozvědět o světě," vysvětluje režisér, který bohužel už nikdy nedokončí možná nejdůležitější položku své tvůrčí dráhy: měl jí být obsáhlý časosběrný portrét Václava Havla.