Zaostalí forever

Prohlídka výstavy začíná, jakmile se otočíme od pokladny čelem vzad. Na velké černobílé fotografii z roku 1989 vidíme všechny protagonisty uměleckého uskupení. Je tu již zesnulý Pavel Nešleha (1937-2003), Zdeněk Beran (1937), Hugo Demartini (1931), Bedřich Dlouhý (1932), Jan Klusák (1935) a navíc také architekt Karel Kouba (1929-1996), který jim pomáhal s prostorovým řešením instalací. Bedřich Dlouhý záměrně pozvedá ruku s gestem Da Vinciho Jana Křtitele, aby ukázal, že se bude dít něco pozoruhodného.

Umělci dali skupině humorný název Zaostalí, protože se chtěli vymanit z překotného těsně předrevolučního a porevolučního úsilí dostihnout Evropu a vůbec civilizovaný svět, chtěli vzdorovat módnímu proudu. Všichni měli za sebou zkušenost z avantgardní éry nekonformního umění 60. a 70. let, mají výrazný vztah k původním hodnotám evropské umělecké tradice a zavrhují povrchní konzumní společnost. Skupina byla založena v roce 1987 a o rok později se odehrála výstava v Holešovické tržnici, kde ji její členové představili.

Zdeněk Beran: Odvrácená strana torza II (2006)|foto: Hana Hamplová

Významné kolektivní dílo s názvem Hromada (nebo také Obětiště) se však objevilo na výstavě v Mánesu konané u příležitosti vídeňského kongresu Mezinárodní asociace výtvarných umělců v roce 1992. Na současné výstavě můžeme pozorovat fotografii této podivné skrumáže a video zaznamenávající její zrod. Za určitý prototyp této změti bychom mohli považovat Demartiniho happeningy z roku 1969. Házel do vzduchu špejle a papír a po dopadnutí tyto náhodné sestavy fixoval. Vznikly reliéfy, které bylo možno zavěsit z různých stran. Jednalo se o určitou hru s prostorem a časem a s horizontální a vertikální linií. Hromada se skládá z obrazu hus zasazeného do mramoru, který tvoří jakýsi oltář, z povalených dveří, postelí či sloupů. Skupina objektů je uspořádána do tvaru pyramidy. Sama technika instalace není nová, nové je použití již existujících individuálních děl z 80. let, jejichž význam je do jisté míry potlačen. Jde tedy o krok kontrastující s pojetím individuality jako základu modernosti.

Zaostalí se obracejí hluboko do minulosti, ale předznamenávají i budoucnost. Každý z autorů má niterný vztah k některé z uměleckých epoch. Pavel Nešleha čerpá z romantismu. Vychází z kultu přírody. Zaznamenává divokou přírodu a její efekty. Člověk stojí opodál jako divák, nikoli jako protagonista. Díla se nemají přiblížit ideálu krásy, ale ideálu vznešenosti, ke kterému dojdeme skrze strach a bázeň. Člověk je oproti přírodě bezmocný, nicotný a právě povznesení se nad vlastní nicotu přináší vznešenost. Nešlehovy kresby a fotografie mají výrazný monumentální charakter, se kterým se v době moderní těžko setkáme. Autor mistrně zachází se světlem a stíny. V přírodě hledá dávný mytologický charakter a novou mytologii také vytváří. Pracuje i s novými médii a uvádí do kontrastu ruční obraz s digitálním.

Zaostalí po ukončení instalace Hromady (výstavní síň Mánes 1992)|foto: Jiří Putta

Malíř Bedřich Dlouhý je pravděpodobně autorem krasopisně napsané cedulky s názvem skupiny umístěné na výstavě v roce 1988. I on je tvůrcem monumentálních děl. Jeho Autoportrét II. zobrazuje fáze uměleckého vývoje. Na prvních třech panelech zleva vidíme, jak se ze syrové naturalistické zdi líhne cosi, jakási životadárná tekutina, jež prochází alchymistickým procesem. Snad se zde destiluje umělcova energie, která ústí do barevné rulety. Pod ní se válí aparát zvaný Magorie sestavený z nákladných nově zakoupených součástí, z kočárku, kotle, čerpadla a kdo ví, čeho ještě. Původně Magorii vévodila kamera, kterou však autor z obavy ze zcizení raději nenainstaloval. V poslední části této asambláže sledujeme barevnou explozi a v jejích zákoutích i části jakoby vytržené z obrazu starých mistrů. Pro Dlouhého je inspiračním zdrojem doba manýrismu. Dalšími vystavenými díly je přetransformovaný Michelangelův dotyk rukou ze Sixtinské kaple, kde v rožku tančí Vlčnovjan, či další autoportrét kopírující Rembrantovu malbu. Další obraz, Krajkář, vychází z Vermerovy Krajkářky. Tentokrát je však řemeslníkem Kačer Donald. Dlouhý nás přesvědčuje o absolutním ovládnutí malířské techniky, zároveň má i smysl pro humor. Důležitým dílem je Věc I., II., III., tři iluzivní malby, které obsahují ostře ohraničená tělesa z různých materiálů. Podle divákovy pozornosti buď ustupují nebo vystupují z obrazů.

Zdeněk Beran nainstaloval na výstavě diagonálně položené obrazy. Papír přilepený na zdi vysvětluje toto poleženíčko jako odpočinek obrazů. Opět se dostáváme k problému horizontality a vertikality obrazu, který ostatně umělci řeší už dlouhou dobu. Zdeněk Beran má výrazný vztah k baroku. Dokáže pokrýt obrovské plochy. Barokní rozevlátostí maluje velikánský zadek s celulitidou. Zachází se zrcadlem, aby získal další iluzivní prostor. Prolamuje naše tady do sféry jiného tam, které přesahuje naše vnímání. Beran je fanatickým modelářem. Všechny jeho instalace existují i v pečlivé modelové miniatuře. Na současné výstavě můžeme zhlédnout i Beranovu Cestu papírových kufrů. Jedná se o postupné nevábné vyhřezávání kufrů, o jakousi existencionální metaforu moderního člověka, který se vláčí životem a jehož osud vyznívá tragicky. Tato úvaha nad marností lidského života obsahuje patnáct kufrů, které tvoří kompoziční shluky. Kufry sestavil Beran již poněkolikáté a pokaždé v jinak. Nechutné kufry jsou odpadem, které kompozice povznáší na umění. Nabízejí množství interpretací a vyzývají k divákově sebereflexi vlastního života. Na výstavě je také zastoupeno dílo sochaře Huga Demartiniho. Bílé krychle podléhající korozi evokují pohřební nádobu. Tento nový sarkofág odkazuje na dávnou minulost a je i prefabrikovanou schránkou budoucnosti.

Celou výstavou zní hudba Jana Klusáka. Pro každého z výtvarníků vytvořil skladbu na míru a v poslední místnosti se můžeme usadit na černé kanapíčko a za zvuku tónů pozorovat vystavené partitury. Umění Zaostalých je nepochybně svým pojetím času a prostoru jako zpřítomnění minulosti a budoucnosti, jako tady i tam zároveň, pevně zakotveno v postmoderně. Každé dílo má svou básnickou dimenzi, která čeká na divákovu interpretaci.