Záhir

V pražském nakladatelství Argo, které má na vydávání jeho próz monopol, už mu vyšlo sedm románů: Poutník, Alchymista, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Pátá hora, Veronika se rozhodla zemřít, Ďábel a slečna Chantal a Jedenáct minut. Navíc také kniha rozhovorů nazvaná Paulo Coelho: Zpověď poutníka. Teď máme před sebou román osmý, novinku letošního roku, pohotově přeloženou Pavlou Lidmilovou, mimochodem čerstvou laureátkou státní ceny za překladatelské dílo. Autor sám říká, že dílo sepsal "při svém putování světem od ledna do června roku 2004". A dodává - snad pro zdání autentičnosti -, že "část knihy vznikla v Paříži a St. Martinu (Francie), v Madridu a Barceloně (Španělsko), v Amsterodamu (Holandsko), na silnici v Belgii, v Almaty a ve stepi (Kazachstán)". Jako čtenáře nás tento literární místopis nezajímá. Nejde přece o to, zda autor psal ve své pracovně, nebo v terénu, jde o to, jaký obraz skutečnosti nám nabízí.

Obálka knihy Záhir|foto: www.argo.cz

Próza nese nesrozumitelný, jedním slovem nepřeložitelný titul Záhir - to slovo je z islámského světa a znamená bytost nebo věc, na něž nelze zapomenout. Záhir je román autobiografický, bilancuje vztah ústřední dvojice, vypravěče - úspěšného spisovatele - a jeho manželky, reportérky, jež na počátku příběhu zmizí. Vypravěč je odhodlán ženu najít, pátrání po ní ho zavede do vzdálených končin, ale také, jak čteme v doporučení vydavatele, "do hlubin vlastní duše, k revizi minulého života". Coelho je i v tomto románě tím, čím byl vždycky: poutavým, místy i efektním vypravěčem, nonšalantně filozofujícím právě jen do té míry, aby čtenáře neunavil. Není to nic hlubokomyslného, naopak: tady zůstáváme bezpečně na povrchu jevů, nejdeme s autorem do hloubky, přestože to tak místy chce vypadat. Komu není výstrahou třeba tato pasáž z úvodní kapitoly, nechť čte dál. Po zadržení policií na čtyřiadvacet hodin je vypravěč propuštěn a takto mudruje: "Inspektor řekl, že jsem svobodný. Svobodný jsem nyní a svobodný jsem byl ve vězení, protože si svobody na tomhle světě stále vážím ze všeho nejvíc. (...) Nelituji okamžiků utrpení, snáším své jizvy, jako by to byly medaile, vím, že za svobodu se platí draze, stejně draze jako za otroctví; jediný rozdíl je v tom, že člověk platí rád a s úsměvem, i když je to úsměv v slzách." Nuže, to je to, čemu kdysi dávno, na konci dvacátých let, říkal František Xaver Šalda "literatura druhého a třetího nálevu". Podle velkého kritika představuje takováto kniha "z druhého břehu (...) historický dokument: poučuje, jak myslí, soudí, žije ta kompaktní majorita, pro niž se právě takové knihy píší, která se v nich poznává a která se právě proto pro ně nadchla".

Záhir samozřejmě není typickým příběhem "kompaktní majority", málokdo z čtenářů se vidí ve spisovateli-milionáři, který se vydá za svou ženou na kraj světa. "Kompaktní majorita" však radostně spolkne všechna klišé, z nichž je román vybudován. Bude mít pocit, že poté, co se dodívala na stupidní telenovelu, čte opravdovou literaturu. Nenapadne ji, že obě díla patří do téhož literárního poschodí. Jedno je kuchyň, druhé obývací pokoj. Žádnou vyhlídku ono pomyslné patro nenabízí. Na to je totiž situováno příliš nízko.

Literární matiné je pořad, který na svých vlnách vysílá ČRo České Budějovice. Internetovou podobu celého pořadu najdete zde.