Zabráníme „vygumování“ poválečné architektury? Stavby 60. a 70. let stále vzbuzují silné emoce

19. říjen 2021

Architekturu 60. a 70. let minulého století velká část naší populace stále nenávidí. Většinou z iracionálních nebo emociálních důvodů, čehož bravurně zneužívají ti, které zajímá jen zisk. Moc dobře si totiž uvědomují, že na těchto stavbách nacházejících se hlavně v lukrativních centrech měst, kde ceny setrvale rostou, budou vždy profitovat. Paradoxně za potlesku mnohých, kteří je adorují za to, že nás zbavili těch normalizačních hrůz.

Abychom si už konečně uvědomili, že developeři – kteří koupí tak významné stavby jakými byly Transgas nebo obchodní dům Ještěd pouze proto, aby je co nejrychleji nahradili generátorem zisku v podobě architektonických banalit – se podobají biblickým jezdcům z Apokalypsy, musíme jejich počínání vystavit těžko zpochybnitelný účet. A protože běžná hodnotící kritéria, s nimiž státní památková péče tradičně operuje, mají bohužel v těchto případech nulovou relevanci, musíme začít pracovat s „tvrdými daty“ a s jejich pomocí také bilancovat.

Obchodní dům Prior v Pardubicích architektky Růženy Žertové, 2021 z let 1971–1974

Už proto, že neokonzervativce a neoliberály, které architekt Rem Koolhaas viní z likvidace poválečné stavební kultury, jelikož ztělesňuje blahobytné sociální státy, ani jiné ukazatele nezajímají. Ona „tvrdá data“ představují emise CO2, které s výstavbou, provozem i likvidací budov logicky souvisejí. A navíc, jak prokázal letošní výzkum Českého rozhlasu, klimatické změny bere vážně podstatná většina občanů naší země. Proto si myslím, že uhlíkové bilancování může leckomu pomoci v tom, aby si vůbec uvědomil, jak absurdní cenu platí společnost za zisk jednotlivce.  

Čtěte také

Abychom však mohli spolehlivě spočítat emisní stopu, která po zničeném kulturním a technickém dědictví zůstává přítomna, je nutné pokračovat ve výzkumu architektury 60. a 70. let. Především musíme dokonale poznat její anatomickou (materiálovou) podstatu, která je nositelem jak její estetiky, tak neúměrně vysoké stopy CO2 zapříčiněné energeticky náročným československým průmyslem i stavebními procesy. Teprve potom se nám vyjeví alarmující čísla, která ještě vzrostou, přičteme-li k nim emise způsobené demolicí, realizací a následným provozem novostaveb. Zatím tak můžeme vycházet jen z dostupných údajů, z nichž je zřejmé, že např. pouze po ocelovém skeletu zdemolovaných „dvojčat“ Transgasu (sídla Federálního ministerstva paliv a energetiky) nám zůstalo truchlivé dědictví v podobě přinejmenším 4 273 tuny CO2.

autor: Jakub Potůček
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová