Za hvězdou. Autobiograficky laděné povídky z pozůstalosti Marie Stryjové

27. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tunel, světlo, silueta, tajemství (ilustrační foto)

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Z vnitřního světa dospívající dívky hledající životní opravdovost v odcizeném světě, na jehož podobě se nezvratně podepisuje komunistický režim padesátých let. Poslechněte si autobiograficky laděné povídky z pozůstalosti Marie Stryjové. Najdete je on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Účinkují: Alena Sasínová-Polarzcyk, Sára Edelbachová
Připravila: Ivana Myšková
Režie: Peter Gábor
Premiéra: 23. 11. 2020

Prózy nepříliš známé spisovatelky a překladatelky Marie Stryjové, která svůj život dobrovolně ukončila v roce 1977, v pouhých 46 letech, postupně zpřístupňuje nakladatelství Eman. Po novele Pokojík a povídkové sbírce Mlč, z níž se na Vltavě četlo na pokračování už v roce 2007, vydalo povídkový soubor Za Hvězdou, pojmenovaný dle vrchu pískovcových Broumovských stěn s barokní kaplí Panny Marie Sněžné. Právě na Broumovsku se odehrává první část knihy, nazvaná Kroupy. Ta zachycuje autorčina gymnaziální léta. Druhá část knihy Měsíc reflektuje její vysokoškolská studia ruštiny a polštiny v Praze a následné období bezprizornosti.

Literatura zrcadlí samotného autora

Právě vyhoštěnost volyňské Češky v dosídlovaném pohraničí krátce po válce, odcizenost, barbarský duch 50. let proti jemné duši mladé intelektuálky, toužící po vzdělanosti a po lásce, jsou tématy prvních tří dílů z našeho výběru povídek Marie Stryjové. Marie Stryjová nezakrytě čerpala ze své autobiografie. Svůj tvůrčí přístup shrnula lapidárně: „Literatura není zrcadlem světa, nýbrž samotného autora, který vlastně stále jen píše sám o sobě.“ V žádném případě však nejde o literaturu introspektivní. Stryjová se pohybuje na hranici dokumentu a ve svých krátkých prózách až reportážně věcně a přesně zachycuje přesný průběh situací, které pro ni byly klíčové.

Literatura není zrcadlem světa, nýbrž samotného autora, který vlastně stále jen píše sám o sobě.

Například pořádání gymnaziální knihovny s profesorem Vocáskem v povídce Paměť. Ukládání knih do polic by však nebylo příliš zajímavé, kdyby se neodehrálo v roce 1948 a kdyby profesor Vocásek nesmýšlel v rozporu s tehdejším zřízením: „Bez kultury mravní úroveň klesá. Kulturní člověk přežije válku, dějinné krize a jiné strastiplné údobí celkem snadno. (…) Dnešní režim zabíjí kulturu. (…) Neexistuje atmosféra duchovní aktivity, úcty k duchu, ovzduší vyspělého občanského a politického vědomí. Ale ti, kteří mají paměť, nemohou než rezignovaně přihlížet, ti jsou tichými svědky pohřbu našeho znovuvzkříšení, které po tři sta letech přišlo za první republiky.“

Bez kultury mravní úroveň klesá.

V povídce Prostor pak tato s láskou, péčí a erudicí vedená knihovna během jednoho dne, za profesorovy nepřítomnosti, bere za své. Studenti se podílejí na likvidaci veškeré německy psané, ale i francouzské literatury, dokonce i Bídníků Viktora Huga nebo Dumasových Tří mušketýrů. Potenciální nebezpečí totiž tkví v literatuře a vzdělanosti jako takové: „Otevřela jsem horní svazek malé hromádky vzadu v koutě. Listy byly jemné, téměř průsvitné, zežloutlé, písmeno na přední stránce mělo ozdobné okraje. Zadívala jsem se na podobiznu autora v malém oválu. Díval se na stranu. Měl výrazně vykrojená ústa, vysoké čelo, paruku, nařasené rukávy. Z portrétu vystupovaly oči. Velké, lesklé, živé, pronikavé a hluboké. Až smutné, zdálo se mi, když jsem se na ně dívala déle. Immanuel Kant: Kritik der reinen Vernunft.“ Knihy, které přetrvaly staletí, nepřežily neurvalost a hloupost padesátých let.

Alena Sasínová-Polarczyk při natáčení četby ze života Věry Špinarové

Bolest ztlumená na minimum

Autorčino alter-ego, studentka Styrová (možná tu můžeme hledat i souvislost s řekou Styr, protékající autorčinou volyňskou domovinou), velmi často reflektuje vlastní „nanicovatost“ vůči knihám i svým mužským protějškům. Tato úcta a značná sebekritičnost jí brání v prožívání radostného, bezstarostného mládí. Místo toho neustále bojuje s pocity studu a vlastní nedostatečnosti. I gymnaziální láska, tematizovaná v povídkách a povídkových miniaturách Kroupy, První, Stěna, Voda, List, Lavička a Špinavý, je poznamenaná pochybnostmi a spěje k nenaplněnosti.

Tesknota a osamělost čiší i z povídek Sklo a Stín. V obou je vypravěčka „lidskou vrbou“, která trpělivě naslouchá kamarádovi, který ji navštěvuje na koleji a svěřuje se jí se svými milostnými avantýrami, nebo kamarádce z dětství, dívce z Božanova, která už se stihla vdát, porodit dítě a rozvést. Marie sdílí, soucítí, radí. Její nepostradatelnost pro ostatní a zároveň nepřekonatelná osamělost by se mohly jevit rozporuplně, jsou však přirozenou součástí její tíživé, ale i divoce vášnivé existence.

Láska je to, za čím běžíme a co čekáme, a jestli je v něčem neštěstí, pak v tom, že nemůžeme mít rádi a zůstáváme sami nebo že máme rádi a marně.

Povídky Marie Stryjové nikdy nesměřují k pointě. Podstatná je pro ně autentická zkušenost a detailní psychologická drobnokresba, zámlky i civilní živoucí dialogy. Bolest je tu ohleduplně ztlumená na minimum, za slovy bublá nevyřčené drama a zadržené emoce. V tomto ohledu je nejdramatičtější a nejjímavější poslední povídka našeho cyklu První večer, která dokládá, v čem spočívá největší síla povídek Marie Stryjové: v upřímnosti a v bezprostřednosti, s jakou líčí obvykle zamlčovanou trapnost, neohrabanost a hluboký smutek z míjení a neporozumění v lásce. „Láska je to, za čím běžíme a co čekáme, a jestli je v něčem neštěstí, pak v tom, že nemůžeme mít rádi a zůstáváme sami nebo že máme rádi a marně.“

autor: Ivana Myšková
Spustit audio