Za hranou lásky. Lolita Vladimira Nabokova jako Četba s hvězdičkou

Je to jeden z nejslavnějších prvních odstavců prózy 20. století: „Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El‑ó-el‑í-té‑á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na ‚– tři!‘ ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.“

Tak začíná smutný vypravěč Humbert Humbert svou zpověď, která je milostným románem a zároveň stylistickou krasojízdou. Příběh staršího muže, jehož sexualita se díky zážitku z dětství zafixovala na dospívajících dívkách, zaznamenal téměř okamžitý „succès de scandale“. Z ruského emigranta se přes noc stala literární hvězda.

Čtěte také

Láska v dešti kulek. Vallejova Madona zabijáků je Narcos pro intelektuály

Je ironií osudu, že Nabokov úspěch Lolity zatvrzele považoval za „největší nedorozumění mého života“. Přesněji řečeno ne úspěch knihy, ale její skandální pověst, která od té doby na každém kroku provázela i jejího autora. Nabokov to vysvětloval mnohokrát a neúspěšně: Lolita není erotický román, je to román o posedlosti a je v něm stejně tak humoru jako vášně – upřímně řečeno, k popukání je právě Humbertova nezřízená vášeň pro nymfičky.

Můj hřích, má duše

Ještě začátkem 70. let se Nabokov svěřil: „Ve skutečnosti věřím, že mě jednou přehodnotí a řeknou, že jsem byl přísný moralista, který odkopl hřích, nafackoval hlouposti, vysmál se hulvátství a krutosti – a vyhradil neomezenou moc něze, hrdosti a talentu.“

Je pravda, že právě o těchto věcech Nabokovovo dílo jako celek hovoří nejhlasitěji. Jeho rozvinutá, smyslově nasycená věta připomíná popínavou rostlinu, která se plazí po zdech a vyhání výhonky do všech stran. Když Humbert Humbert popisuje, jak Lolita hraje tenis, bohům se tají dech. Když ji šmíruje z vedlejšího pokoje, zcepenělý touhou, popadají se bohové za břicho a otevírají další šampaňské. A pak odsoudí Humberta Humberta k mukám pekelným…

Čtěte také

Je jeden muž. Miluji ho. Četba na pokračování ze Zimní knihy o lásce Dory Kaprálové

Připomeňme, že Vladimir Nabokov měl spletitý osud. Bolševická revoluce z Ruska vyhnala velkou část tehdejší kulturní elity, která pak hledala a někdy i našla nový domov v jiných evropských zemích. Berlín, Paříž, ale i Praha hostily ve 20. a 30. letech početné komunity ruských exulantů, kteří prodlužovali tradici předrevoluční aristokratické Rusi až hluboko do 20. století. Nabokov prošel Prahou i Berlínem (v Praze před druhou světovou válkou zemřela jeho matka), ale slávy dosáhl až v Americe, kam utekl pro změnu před nacisty.

Ta sláva je pochopitelně spjatá právě s Lolitou: s románem, pro který je snadné se nadchnout, stejně jako je snadné jej odsoudit. A v každé době z jiných důvodů. Román vyšel nejprve v Paříži v roce 1955, o tři roky později také v angličtině. A nyní konečně zazní v Českém rozhlase, v programové řadě, která je pro podobná díla koncipována: v Četbě s hvězdičkou.

Z překladu Pavla Dominika pro rozhlas upravil spisovatel Jan Němec, v režii Lukáše Kopeckého čte Igor Bareš.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.