Z Ruska – 28. února
S dvěma aktualitami z ruského filmu přichází Jana Klusáková.
V dubnu uvedou ruská kina dlouho očekávaný film režiséra Viktora Ginzburga Generace P podle populární knihy 90. let – stejnojmenného románu Viktora Pelevina. Natáčení trvalo bezmála čtyři roky (především z finančních důvodů); na tento nezávislý projekt nepřispěl státní fond ani ruská televize.
V příběhu z reklamního prostředí hrají Michail Jefremov, Vladimir Meňšov, Renata Litvinovová, Ivan Ochlobystin a další. Hlavní roli pracovníka reklamy, tzv. kreativce, vytvořil Vladimir Jepifancev. Režisér Viktor Ginzburg poskytl šest týdnů před premiérou rozhovor ruské redakci BBC.
„Když mi bylo 15, odjel jsem s rodiči ze Sovětského svazu do Spojených států. Dnes se cítím v Rusku jako Američan, a v Americe si připadám jako Rus. Poprvé jsem se vrátil v roce 1991 – ještě jsem zastihl kolaps sovětské říše. Pelevinův román Generace P se mi dostal do ruky až v roce 2001 – už při četbě mi naskakovaly filmové záběry. Rozhodl jsem se okamžitě. V Moskvě jsem se pak sešel s Viktorem Pelevinem a rychle jsme našli společný jazyk. Považuji jeho knihy v jistém slova smyslu za učebnice – díky nim jsem pochopil spoustu věcí a rád bych to prostřednictvím filmu předal dalším lidem. Viktor ze začátku říkal, že Generace P je nefilmovatelná. Ale protože je mimořádně chytrý, rychle pochopil, oč mi jde a podpořil mě, aniž by zasahoval do psaní scénáře. Práce s herci na Západě a v Rusku se ničím neliší, až na to, že v Rusku došlo k úpadku etiky a kultury tvůrčí práce. Herci (až na výjimky) přijmou roli, aby si vydělali, pro nic jiného. Dávno už zlhostejněli a na všechno kašlou. Jsou v tom více méně nevinně; mohou za to bezduché texty, které musí před kamerou odříkat, pracovní podmínky diktované producenty, pro které je kvalita druhořadá. To všechno způsobilo krizi ruského filmu,“ říká režisér Viktor Ginzburg a dodává:
„Celou Generaci P jsme natočili v Moskvě, jen jednou jsme hlavní město opustili a odjeli na exteriéry do Kostromy točit muchomůrky, které se tou dobou kolem Moskvy nevyskytovaly. Měli jsme štěstí – kostromské lesy byly plné fantastických muchomůrek. Když nastala osudová chvíle a hlavní hrdina měl v záběru pozřít muchomůrku, musel jsem mu jít před filmovým štábem příkladem – a byla docela dobrá,“ uzavírá tvůrce nového ruského filmu Generace P.
Nejznámější ruská dokumentaristka Marina Goldovská, členka Americké filmové akademie, připravuje první hraný film Hořká chuť svobody o zavražděné ruské novinářce Anně Politkovské. Projekt financuje Švédský filmový ústav.
Investigativní novinářka Anna Politkovská (psala hlavně o Čečensku) byla zabita před svým moskevským domem 7. října 2006. Policie sice konstatovala, že motiv zločinu souvisí s profesionální činností oběti, ale vrahy se dodnes nepodařilo najít. O Anně Politkovské dosud vznikly tři filmové dokumenty: snímek z roku 2007 Anna Politkovská – poslední interview (promítal se ve Francii), o rok později natočila Maria Novikovová, Ruska, která žije v Holandsku, film Anna Politkovská: Sedm let ve frontové linii, a Marina Goldovská zvěčnila Annu v jedné části svého celovečerního filmu Tři písně o vlasti.
Nejposlouchanější
-
Stefano Massini: Výklad snů. Jedna hra, sedm minipříběhů ze života Sigmunda Freuda
-
Karel Čapek: Bílá nemoc. Slavné protiválečné drama na obranu denně pošlapávané humanity
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Jelena Mašínová: Motýlí smrt. Strhující milostná tragédie odvyprávěná v 18 telefonických rozhovorech
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.