Z Kanady: Úzkosti Henryho Moora v Torontu

Jak se na místě přesvědčil náš spolupracovník Michal Procházka, přibližuje pečlivě různé etapy

Peter Brook jednou prohlásil, že Shakespeare vynalezl hutnost ve vyprávění. Dovedl vměstnat do jednoho verše množství významů, které obohacovalo původní příběh. Lze říct, že britský sochař Henry Moore znamenal něco podobného v sochařství. Zatímco se koncem 19. století zbavovaly sochy své závislosti na kopírování skutečnosti, o půl století později překonal Moore i modernismus avantgard. Zamítl opisování představ a expresivních fantazií, ale pustil se do hledání obecných tvarů, které v sobě najednou soustřeďují hmatatelnost našeho světa - nikoliv vlastní reminiscence. Řečeno s Herbertem Readem, ve svém díle odhalil existenci pokladu jakýchsi prazákladních tvarů lidské zkušenosti. Ne náhodou připomínají některé sošky výtvory primitivních národů. Sám autor se přiznal, že na něj mělo velký vliv setkání, když spatřil v Evropě vystavenou sochu Chac Mool, pocházející z civilizace Mayů dnešního Mexika.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA |foto: flickr.com

V torontské galerii, nacházející se v obřím moderním komplexu - jakési krychli pootočené nakřivo, je vystavena řada největší sbírka Moorových děl vůbec. Umělec věnoval městu na dva stě kusů v 70. letech. Najdete tu i abstraktní dutý Ovál, který uvnitř narušují dva vystouplé hroty, směřující proti sobě. Tahle fascinující abstraktní podívaná spojuje klid vnější linie s drásavou pichlavostí konfliktu uvnitř. Venku na ulici zase spatříte jeho Dva velké tvary - alias dvě torza abstraktních postav, které se vkliňují do sebe. Záleží, jak se díváte, ale obě vypadají střídavě jako mužské i ženské. Vytvářejí dojem v uvozovkách cyklického aktu, v němž se jednotlivé bytosti střídají v pohlavích. Mimochodem umístění tohoto objektu z roku 1974 stálo křeslo tehdejšího starosty města. Pohoršení části veřejnosti bylo veliké.

Art Gallery of Ontario je dílem architekta Franka Gehryho |foto: urbantoronto.ca

Ať už Moorův abstraktní svět přibližuje formy Venušiných obelisků, naklánějících se žen, rodičů s dětmi či tvarů blížících se jakési surrealistické geometrii, je vždy obdařen zvláštní tichou majestátností. Lesklý povrch, plynulý rytmus, a proděravěná těla obelisků zachycují zároveň vnitřní napětí veškeré rozporuplnosti i našich protikladů. Dnes se znalci přou, jaký vliv měl na Moora surrealismus či teorie Stephena Frye a jungovského universalismu. Do jaké míry se v jeho citlivosti ke kamenu či bronzu odráží silný vztah k matce. Mimochodem jednu sochu Moore údajně vyrobil se vzpomínkou na svou masáž, kterou kdysi dělal staré ženě. Někteří vidí v tomto umělci dokonce průkopníka moderních příběhů science fiction.

Henry Moor při práci |foto: picses.eu

Každopádně Moore patří k neopominutelným zjevům moderny. Na novou sezónu připravovaná výstava v torontské Gallerii of Ontario má pak připomenout autorovy starší věci ze 30. let pod názvem Tvary úzkosti. Cílem kurátorů je dokumentovat neklid i zlé tušení oné předválečné doby, kterou pod svýma rukama cítil klíčový sochař 20. století.

Dílo Henryho Moora |foto: flickr.com