Z Francie: Spor o jedno zapomenuté hrdinství

Málo známou kapitolu z protifašistické odboje připomíná ve Francii poslední film Roberta Guédiguiana Zbraň ke zločinu. Nad polemikou, kterou stačil vyvolat, se ve svém příspěvku zastavuje náš spolupracovník Michal Procházka.

Francií hýbe jeden spor o minulost, která byla téměř zapomenuta. Dne 21. února roku 1944 byla v okupované Francii popravena skupina arménského básníka Missaka Manouchiana nebo bojovníka Marcela Raymana, představovaná skupinou mladých židovských imigrantů z východu, kteří se v rámci komunistického odboje postavili se zbraní v ruce nacistickým okupantům. Od začátku války se zmiňovaní hoši (a jedna žena mezi nimi), kteří v té době nebyli často ani dospělí, zapojili do boje za svobodu i jejich novou francouzskou vlast.

"Třiadvacet cizinců a přeci našich bratrů", jak napsal v básni Aragon, bylo zatčeno a popraveno, jakmile jejich skupinu zradili - a postupně se na ně zapomnělo. Francouzským komunistům se po válce nehodil do historie příběh lidí, které v okamžiku narůstajícího fašistického teroru zřejmě obětovali. Dodnes historici spekulují dokonce o tom, že jejich udáním se někteří levicoví spolubojovníci sami vykupovali z vězení. Navíc po válce si Moskva žádala po soudruzích z celého světa represi židovských odbojářů, jež obviňovala ze spiknutí proti straně.

Ať je to tak nebo tak, vytahovat dnes příběh komunistického odboje se zdánlivě míjí s dobou, která tuto ideologickou rétoriku i její účelově zkreslované historky pohřbila na smetišti dějin. Vždyť francouzští komunisté už dávno jen příštipkaří na levé části politického bidýlka země galského kohouta. Levicový filmař Robert Guédiguian přesto natočil snímek Zbraň ke zločinu (L´armée du crime), oslavující osudy neohrožených hrdinů Manouchianovy skupiny, kteří provedli několik atentátů na německé oficíry i za bílého dne na Elysejských polích v Paříži. Výsledek byl uveden na festivalu v Cannes a nakonec i živě diskutován v médii už jenom proto, že tihle zapomenutí bojovníci nemají jisté místo na pantheonu francouzských hrdinů.

Režisér se snažil ukázat dnešní lhostejné, konzumní a svým způsobem podobně zaslepené době příklad těch, kteří při svém mladém věku neváhali za své ideály, svobodu či novou vlast položit život. Jenže se v přemíře dobré vůle dopustil řady zjednodušování, přepisování historie, do které vpašoval jak romantiku, tak i didaktické školní kapitoly o příkladných komunistech v odboji. Naopak zamlčel složitý vztah Manouchiana k tehdejší komunistické partaji, kterou v posledním dopise z vězení volá k zodpovědnosti za jejich prozrazení. Celá okolní polemika, svědčící obecně o neschopnosti nahlížet minulost, vyvrcholila otevřeným dopisem, který filmaři napsala na konci listopadu loňského roku rozčilená Elise Frydmanová, pocházející z rodiny odsouzeného druha Marcela Frydmana. V něm stojí jedna krásná věta: Žádní hrdinové přeci nepotřebují hrdinskou svatozář, ale abychom o nich jednou řekli pravdu.