Z Francie: Edvard Munch po Výkřiku

V Paříží právě probíhá unikátní výstava, která přibližuje některé méně známé obrazy Edvarda Muncha, pocházející převážně ze soukromých zdrojů. Konflikt modernismu 20. století se světem tradice lze shrnout do jedné otázky. Jestli to zajímavější se nachází ve světě kolem, anebo v nás samých. Máme žít pokorně ve starém světě, anebo si vytvořit nový? Tehdy se ještě zdálo, že všechny vynálezy, automobilismus, film či rozvoj urbanismu měst jsou jen sladké dary člověku nadcházejícího věku.Mezi průkopníky modernity byl také expresionista Edvard Munch. V Paříži přibližuje jeho dílo unikátní výstava, která je až do 18. července k vidění v Pinacotece, nacházející se na náměstí Madeleine. Jmenuje se Anti-výkřik! Pořadatelé dali dohromady asi stovku méně známých obrazů a kreseb, pocházejících ze soukromých zdrojů a zejména malířova pozdního období, jimiž se snaží uceleněji představit jeho tvorbu. V obecném povědomí zůstává vnímán jako především autor jednoho slavného obrazu existenciální bolesti - Výkřiku z roku 1893. Na něm vidíme postavu na mostě, která celá úzkostně křičí do původně nedělního, slunečního podvečera s procházejícími se chodci. Ale vším už prostupuje zoufalá úzkost, zračící se z prázdnoty otevřených úst, ze zkřivené postavy, rozpitých barev, které výří v pozadí. Ve skutečnosti byl Edvard Munch mnohem složitější osobností, než abychom v něm viděli geniálního barbara, neschopného zvládat mučivé, násilné emoce - či zvěstovatele expresionismu. Jako jeden z prvních experimentoval s rozbitím linií. Obrazy nechával na dešti, na sněhu, dokud se nerozpily. Pracoval s fotografií či filmem. Můžeme si jej představit jako člena štafety modernismu, který běžel svůj úsek na přelomu 19. a 20. století mezi Manetem, Courbetem a například Picassem či Georgem Braquem. Sám patřil ještě do tradice Williama Turnera, přispěl k rozkvětu berlínské secese. Později koketoval s fauvismem.Silné barevné tóny však měly především odrážet naše křehké emoce, jaké najdeme na plátně chmurné Madony bez dítěte či v červeně zbarvené Žárlivosti. Ryl štětcem na plátno. Malování bylo tvrdou, poctivou prací. Jeden přítel o něm prohlásil, že Munch ani nepotřeboval jezdit na Tahiti, jako to udělal Paul Gaugin, aby osvobodil barevnou citlivost. Své Tahity měl už dávno v sobě. Munch se trápil úzkostnými stavy, dlouholetým nedoceněním ve vlasti, ale vztahem k otci, za což sklízel posměch revolučních malířských kolegů z evropské bohémy. Ženy z jeho obrazů jsou buď trpícími oběťmi či zrádnými vampírkami, zhrzený vytvořil řadu karikatur své milenky Trully. Láska se tu zračí už v Ikarově mýtu o pádu muže z nebes. Poezie života a smrti představuje léčbu bolesti, s níž v dáli vyhlížíme munchovský červený dům ke spočinutí. Nakonec vnitřní dramata z jeho pláten nám připomínají, jak i hrozivé věci mohou nabývat podobu krásných květin.