Yasmina Reza: Bůh masakru

Mozaika
Mozaika
Činoherní klub, Praha Režie: Ondřej Sokol Překlad: Michal Lázňovský Premiéra 16.12. 2008

Pražský Činoherní klub v předvánoční premiéře uvedl hru francouzské autorky Yasminy Rezy Bůh masakru. Zatím poslední titul populární dramatičky se hraje po celé Evropě, u nás už byl uveden v libereckém Divadle F. X. Šaldy a v novém roce jej nazkouší také Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Zdá se, že Yasmina Reza dokáže udeřit na strunu současnosti. Přesto, že napsala za dvacet let všehovšudy sedm her, přinejmenším dvě z nich jsou velmi populární. Známe je i u nás - Obraz a Třikrát život. Také její nejnovější dramatické dílko z roku 2006 Bůh masakru už vítězně prošlo mnoha evropskými scénami. Stejně jako u předcházejících si hra víceméně konverzačního charakteru vystačí s jedním prostředím a hodinou a půl času (dialogy čtyř protagonistů se odehrávají v podstatě v reálném čase). I v tom tkví její úspěšnost - tedy relativně levná produkce, ale i možné zádrhele - pokud se nenajdou dostatečně dobří herci, kteří by předvedli tzv. herecký koncert. To si žádá nejen mistry svého oboru, ale také režiséra, který by situace budoval s pochopením a ohledem na možnosti protagonistů. To se v Činoherním klubu podařilo zkombinovat velmi dobře. Jako režisér si od "anglosaské dramatiky" poprvé odskočil Ondřej Sokol a do hry obsadil Ivanu Chýlkovou, Jaromíra Dulavu, Vladimíra Kratinu a Miroslavu Pleštilovou. Když se rozsvítí scéna (jejím autorem je Adam Pitra), spatříme čtyři lidi sedící ukázněně v bílé kožené sedací soupravě a poslouchající se zaujetím Bacha. Obrázek jako vystřižený z reklamy na šťastný život. Máme pocit, že ta hudba nikdy neskončí... Ve vzduchu je ovšem napětí, nervozita, cosi nevysloveného. Skrytá negativní energie. Výchozí situace je v podstatě banální a zažil ji asi každý z rodičů. Jeden chlapeček praštil klackem druhého a zranil ho, rodiče se přišli omluvit a situaci "urovnat." Přesto, že se všichni zprvu snaží být pozitivní, nejprve mimochodem, pak stále výrazněji vyplouvají na povrch skryté ambice, nenávisti a problémy. Ze strnulé image zdvořilostní návštěvy, při které jeden z mužů - advokát v provedení Vladimíra Kratiny - řeší neustále po telefonu kauzu se škodlivými léky prodávanými významnou firmou, druhý z nich - zdánlivě podpantoflácký obchodník s kastróly v provedení Jaromíra Dulavy zase zdraví otravné matky a obě ženy jsou zpočátku pouze usmívajícími se samicemi, se postupně stává tvrdé drama, odhalující postupně mnohavrstevnaté nánosy svých traumat. Spouštěčem je faux pas, kdy Aneta z nervozity pozvrací koberec domácích. Jako by se na všech stranách uvolnila stavidla, otevírá se tím cesta k pravdě. A ta, jak známo, bývá krutá. Ačkoliv režisér prohlásil, že se "jedná o kreatury, které jednají s nejlepšími úmysly," myslím, že mnohé z toho, co vidíme na jevišti, není v realitě zas tak neobvyklé. V tom je Yasmina Rez aopravdu dobrou pozorovatelkou života. V lidech dřímá potlačovaná agresivita a zastydlé ambice, ale zároveň idealizovaná představa o sobě samých a své rodině, a jak hrůzné může být, pokud vybublá na povrch, se denodenně dozvídáme ze zpráv nejen bulvárních médií. Hra je pečlivě komponována, a tím vymezuje hercům přesné pole působnosti. Takže nehrají pouze se slovy, ale hojně využívají prvky nonverbální komunikace, která vytváří napětí mezi řečeným a nevysloveným. Každý z nich dostane svůj prostor. Díky vynalézavosti režie a herců inscenace nesklouzává k zdlouhavosti. Herci dokážou udržet pozornost diváků, aniž by nudili a předávají si pozornost diváků jako štafetu. Osobně bych se docela obešla bez příliš naturalistického zvracení na scéně, stačila by mi méně pregnantní symbolika. Nicméně uznávám, že pro většinu diváků by bez tohoto malého "masakru" hra ztratila na působivosti.

Spustit audio
autor: Jana Soprová