Werichovy pohádky v loutkové podobě

29. prosinec 2004

Sedmnáct pohádek začlenil Jan Werich do roztomilé sbírky FIMFÁRUM, dokládající autorovu jedinečnost i na tomto poli. Pohádky, které navíc sám namluvil, totiž sepsal vskutku kouzelně: přidržoval se sice obvyklých půdorysů, ale přitom jednotlivé příběhy uměl svérázně domýšlet, všelijak pootáčel klasické zápletky, vnášel nečekané pointy.

Když se před několika lety rozhodl Aurel Klimt sestavit pásmo poskládané z loutkových zpracování celkem pěti vybraných pohádek (které režíroval jednak on, jednak Vlasta Pospíšilová), navíc pokaždé podložených osobitým Werichovým přednesem, málokdo tušil, jaký hold slovutnému Mistrovi bude Famfárum Jana Wericha představovat.

Až opadá listí z dubu

Takže z jakých částí se skládá? Celkem z pěti loutkových příběhů, dílem režírovaných Vlastou Pospíšilovou (Lakomá Barka, Až opadá listí z dubu, Splněný sen), dílem nachystaných Aurelem Klimtem (Fimfárum a Franta Nebojsa). Vznikaly v rozmezí plných patnácti let: Lakomou Barku natočila Pospíšilová v oce 1987, aniž pochopitelně tušila, že jednou bude její dílko tvořit součást rozsáhlejšího pásma, propojeného hranými vsuvkami, v nichž kdosi (jeho obličej nikdy nespatříme) jakoby werichovským hlasem i gesty uvádí jednotlivé příběhy.

Všechny zastoupené epizody se vyznačují spolehlivým zvládnutím loutkové animace - oba tvůrci dospěli až ke složitým pohybovým studiím, dokonce ke kotrmelcům, ani hospodské rituály je nezaskočily. Vlasta Pospíšilová, patřící přece jen do jiné generace než o mnoho mladší Klimt, dává přednost poloze klasicky vyklenutých moralit s mnohdy až morbidní úsměvností (viz Lakomou Barku s motivem stěhování údajné mrtvoly) a přiklání se k uměřenějšímu scénografickému pojetí. Klimtovy příspěvky prozrazují zálibu ve výtvarných i realizačních posunech. Experimentují třeba s vodním živlem, s duchařskými motivy, ale neopomenou ani bizarní zahrocení jednotlivých dějových segmentů, ani osobitější (řekněme ohyzdnější) výtvarné pojednání loutek. Ale přesto musíme obdivovat stylovou vyváženost: není znát mnohaletý rozestup mezi jednotlivými příspěvky ani přece jen odlišný výtvarný i režijní přístup.

Čert z pohádky Fimfárum

Avšak i Pospíšilová zaujme posunutou modelací leckterých postav, jakkoli k tomu ponoukal už Werichův text: třeba čert (Až opadá listí z dubu) není ani ďábelsky hrozivý, ani neškodně přihlouplý - i když oklamat se nakonec nechá. Ze všeho nejvíc připomíná vlezlého, neskutečně výřečného pojišťováka. Klimtův čert (ve Fimfáru) se již úplně vymyká tradici - vždyť dokonce přispěchá zachránit nebohého kováře před sebevraždou, protože peklo je už úplně plné a pro nové hříšníky chybí kotle. Klimt ostatně převrací leccos. V málokteré animované hříčce nalezneme tak půvabně rozehrané "pohoršlivosti", ať již je to erotický motiv (přisouzený prostopášné kovářce) či naopak postava dementního a navíc všude čurajícího knížete pána. Co je vlastně ono titulové fimfárum, však neprozradím, to si musíte počkat až na televizní uvedení v neděli 2. ledna.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio