Výročí týdne - Czesław Miłosz

02253249.jpeg

K jubileu polského básníka, prozaika, esejisty a překladatele, nositele Nobelovy ceny, a mnoha polských i zahraničních ocenění, který se narodil 30. 6. 1911 v Šetejnach na Litvě a zemřel 14. srpna 2004 v Krakově. Premiéru uvádíme ke 100. výročí básníkova narození.

Czesław Miłosz se narodil 30. června 1911 v litevské vsi Šetejny – tehdy tvořila Litva součást carského Ruska. V roce 1913 získal jeho otec, který vystudoval techniku, práci v Krasnojarsku na Sibiři, kam odjel i se ženou a dítětem. Odtud také pocházejí první data básníkovy paměti – zde poprvé viděl automobil. Záhy po návratu rodiny domů propuká první světová válka, z níž si dítě zapamatovalo obzor potemnělý kouřem, dunění děl a přesuny vojsk. Podobné věci zažívá už jako dospělý v září 1939 ve Varšavě a v Lublinu po přepadení Polska.

Nicméně dětství, které v Šetejnách prožije, lze označit za idylické - pro budoucího básníka je velice důležitý přímý, bezprostřední kontakt s živly světa, s přírodou. Je jen příznačné, že jeho rodné sídlo bylo v době sovětské nadvlády srovnáno se zemí. Miłosz studoval počínaje rokem 1929 na Vilenské univerzitě (do roku 1939 univerzita Stefana Bátoryho) – původně se hlásil na polonistiku, tam však vydržel pouhých čtrnáct dní a nakonec přestoupil na práva. V první polovině třicátých let pobýval na stipendiích v Paříži. Zásadní význam pro něj ve Francii mělo setkání s blízkým příbuzným „litevským básníkem francouzského jazyka“ Oskarem Miłoszem, který mu umožnil objevit náboženskou dimenzi intelektuálního poznání, i jako zdroj básnické tvorby. V Paříži vznikají básně, které zařadil do sbírky Tři zimy (1936). Později prorockému zjevu svého strýce věnuje zásadní pasáže své knihy Země Ulro.

Od roku 1936 pracoval v Polském rozhlase, kde se také seznámil se svou pozdější ženou Janinou, „Jankou“ Dluskou, s níž měl dva syny a s níž žil až do její smrti v roce 1986. V době nacistické okupace se podílel na práci podzemní kultury, v poválečných letech 1945–1951 pracoval v polských diplomatických službách ve Francii a v USA. Když se v roce 1951 rozhodl zůstat na Západě, ocitl se jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny: doma byl proklet jako zrádce, ale exil mu nejen nedůvěřoval, ale byl často napadán s téměř stejnou intenzitou.

Miłoszovi, jeho talentu i charakteru, tehdy jako jeden z mála uvěřil Jerzy Giedroyc, redaktor a vydavatel exilového časopisu Kultura. V jeho domě v Maisons-Laffitte vznikala v roce 1951 Miłoszova kniha Zotročený duch, která vyšla o dva roky později v pařížském Literárním institutu – později zde vycházely také jeho spisy. Zotročený duch je apokryfní kniha, v níž autor přináší zašifrované portréty svých někdejších přátel, kteří podlehli ideologickému svodu a spolupracovali s komunistickým zřízením. Tehdy se také sblížil s Albertem Camusem, kterého v té době pronásledovali francouzští stalinisté. V roce 1961 se Miłosz usadil natrvalo v USA a působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley jako profesor slovanských jazyků a literatur. Po roce 1989 se vrátil do Polska, střídavě žil v Krakově a v Kalifornii, poslední léta před odchodem na věčnost žil už jen v Krakově, kde také 14. srpna 2004 zemřel.

Když v roce 1980 obdržel téměř sedmdesátiletý Czesław Miłosz Nobelovu za literaturu, zdálo se, že je tím ohodnoceno již uzavřené celoživotní dílo, sám autor se tak občas vyslovuje v úvahách zaznamenaných v deníku Myslivcův rok, který si vedl v letech 1987-1988. Z odstupu třiceti let se dá říci, že básníkovo dílo bude jednou možná nutné dělit na dvě epochy – před Nobelovou cenou a po ní. Nedá se totiž říci, že by ono téměř čtvrtstoletí po roce 1980 bylo ve stínu předešlé tvorby, i když některé Miłoszových sbírek měly již ustálenou strukturu – tvořila je směs útržkovitých reflexí, deníkových záznamů, popřípadě i z překladů jiných básníků. Avšak v knize básní v próze Pejsek u cesty se Miłosz dokázal podivuhodně vymanit z toho, co pomalu začínalo hrozit jako stereotyp. Básníkův vnitřní svět znovu stával – ve své původní síle – ozvučnou deskou světa v pohybu, ať už k Bohu nebo od Boha, na pozadí převratného a zároveň hrůzného uzavírajícího se dvacátého století. Básníkova současnost je vnořena v genealogickém předivu minulých dějů, aniž by se v něm ztrácela.

Pejsek u cesty neznamenal poslední básníkovo slovo, spíše šlo o „kubický obal“ toho, co mělo jako jádro přijít v knize následující, vydané pod lapidárním názvem To. Stará Miłoszovská témata se po určité oprošťující kúře vracejí nejen v celé existenciální naléhavosti, ale jeho daimonion promlouvá v celé básnické síle. Na samém sklonku života musel podstoupit ještě jednu tvrdou zkoušku, když po krátké těžké nemoci zemřela jeho druhá žena Carol Thigpenová (1944-2002). Napsal poému Orfeus a Eurydika, která představuje ještě jeden z vrcholů již tak zcela mimořádného básnického díla a zároveň je uzavírá. Miłoszův Orfeus, přesněji Miłosz-Orfeus se v ní vyznává, „že skládal svá slova proti smrti/ a že žádným svým rýmem nevelebil nicotu.“