Vyřadily ze svých životů muže. Představení Amazonky hledá původ násilnického chování žen

Choreografka, režisérka, pedagožka a zakladatelka souboru Lenka Vagnerová nazkoušela představení o ženách, které se dobrovolně vydělily ze společnosti a rozhodly se vyznávat násilí. Prvotní inspirací byl mýtus o Amazonkách, ale brzy vyvstaly zajímavé otázky.

„Zajímalo nás proč a jakým způsobem brutalita a násilí v ženách narůstají, co se s nimi vlastně děje. Bavili jsme o tom, že veškerá individualita se popře a nátlak skupiny na jednotlivce je nesmírně silný.“

Společnost Amazonek charakterizuje vyhraněnost. Uvažovali tvůrci během zkoušení v této souvislosti o feminismu?

„Spíš než nějaký příběh to bude jakýsi náhled do komunity, která je pro nás velmi bizarní a divná, do komunity, která se kvůli svému silnému přesvědčení rozhodla ze života úplně vyřadit mužskou část. Nenahlížíme na tyto ženy jako na skupinu vyšinutých feministek. Je to prostě uzavřená skupina lidí, kteří se rozhodli pro násilí, nezáleží na tom, jestli jsou to ženy,“ říká Vagnerová.

Na inscenaci Amazonky spolupracoval Radek Mačák, instruktor a pedagog v oblasti bojových umění, od kung-fu technik, přes aikido, brazilskou capoeiru až po filipínská bojová umění. Zejména poslední jmenovanou techniku využil při práci s protagonistkami Amazonek. „Pohybový materiál představení se opírá o bojová umění, na druhou stranu vychází hlavně z žen, které v něm hrají,“ vysvětluje.

Zkoušet s čistě ženským kolektivem byla pro Mačáka zajímavá zkušenost. „Oproti mému očekávání, že já zásadně proměním tanečnice, proměnily ony mě. Musel jsem přetavit svůj postoj učitele bojových technik do postoje mnohem vnímavějšího.“

Vagnerová působí na současné domácí i zahraniční taneční scéně. Aktivně se věnuje pedagogické činnosti – učí a také vede workshopy v divadlech, tanečních školách a souborech. Svou Company založila v roce 2012. Podmínky fungování souboru se od té doby změnily.

„Povedlo se nám vybudovat větší tým, repertoár, systém provozu, každý rok dáváme novou premiéru, neustále zkoušíme stávající představení. Zároveň bojujeme s prostorem, nemáme stálé zázemí a tak oproti zahraniční praxi nemůžeme dlouhodobě plánovat.“