Výběr z denního tisku, 31. května

Všechny noviny vzpomínají včerejší recitál klavíristy Ivana Moravce na Pražském jaru a jeho repertoár s Mozartem, Ravelem, Debussym a Chopinem.„Moravec stále hraje hebce a svádivě“, zní titulek sloupku v Hospodářských novinách. Klavírista byl na vystoupení ve skvělé formě, hrál v neomylném tempu přesném jako hodiny a vrcholem večera byla trojice Chopinových kusů. Na Moravcovi koncerty se však nechodí za bezchybnou hrou ani dokonalostí raných děl, ale proto, že připomínají krok zpátky v čase: do staré školy klasických interpretací. Moravcův zvuk byl čirý, elegantní a v nejlepších chvílích zcela omamující.

Jedenaosmdesátiletý pianista je nejen živou legendou, ale navíc za klavírem stále kouzlí na vrcholné úrovni, píše Věra Drápelová v Mladé frontě. A dodává, že do úcty k Moravcovi se mísí melancholický pocit, že v mladší a střední generaci pianistu takového renomé nemáme.

Atmosféru a úroveň koncertu popisuje ve svém článku v Lidových novinách Jindřich Bálek. Moravec nevolil žádný kaskadérský repertoár, střídal styly, ukazoval různé možnosti klavíru, mohl se trochu spolehnout na to, že mu publikum drží palce, zároveň však každá skladba byla i lehce riskantní výzvou a kdyby se koncert nahrával, zastínil by Moravec nejednoho svého legendárního kolegu téhož věku.

V Hospodářských novinách najdeme velký rozhovor s koncertním mistrem České filharmonie Josefem Špačkem. Jako historicky první český houslista se šestadvacetiletý Špaček probojoval do finále prestižní Soutěže královny Alžběty a právě o průběhu soutěže je převážně řeč. V náročné soutěži jde podle Špačka o to, kdo má fyzické a psychické předpoklady vydržet týdenní zkoušení v izolaci na belgickém zámečku a finálový recitál, kdy kandidát hraje hodinu a dvacet minut bez přestávky. Houslovou sonátu, moderní skladbu a houslový koncert. Řeč je dále o Špačkově nástroji, o nástupu Jiřího Bělohlávka do České filharmonie a o perspektivách a plánech. „Tady už nějaké to zázemí přece jenom mám, a teď bych tu nerad zůstal pohřbený.“

V Hospodářských novinách je otištěna také recenze Michala Zahálky na Kačerovu inscenaci Františákovy Karly v Divadle Kolowrat. Příběh pětice dělnic, které přicházejí o práci je Janem Kačerem citlivě režírován. Na nepopisné čisté scéně staví především na hereckých výkonech. V drsně poetické hře o nelehkém životě, o strachu a o naději, je v pražské inscenaci nejvýraznější sociální rovina, aniž by se ale jednalo o prvoplánovou agitku. Byla by škoda, kdyby taková kvalitní česká dramatika nenašla své diváky.

Kateřina Kočičková v Mladé frontě informuje o letošním, už 11. ročníku Prague Fringe Festu. Festival je narozdíl od ostatních v Česku otevřený všem, „může přijet každý, kdo se včas přihlásí“, narozdíl od svého předobrazu v Edinburku, tady pořadatelé hradí všem účinkujícím ubytování a zajišťují místo k vystoupení. V neděli od dvou hodin se všichni vystupující představí v Malostranské besedě a zadarmo nabídnou něco jako seznamku – v krátkých ukázkách se představí všichni umělci z programu. Například jeden z oceněných na loňském Edinburku Gerard Logan.

O inscenaci brněnského Městského divadla Tři v tom píše v Lidových novinách Luboš Mareček. Krátce shrne zápletku dramatu, které psal Jaroslav Vostrý pro herce Činoherního klubu, vzpomene, že inscenace Tří v tom se stala jednou z nejslavnějších inscenací tohoto souboru v 70. a 80. letech a dále trochu hodnotí herecké výkony. Brněnská inscenace plzeňského komediografa Antonína Procházky prý nedokáže úplně rozběhnout mechanismus hry stavící na principech komedie dell arte a pak je jasně vidět, kdo se přesně drží režijního zadání a kdo umí v duchu žánru tvořivě šaškovat i mimo dohodnuté mantinely. „Procházkova inscenace má ještě rezervy.“

Jsme vprostřed Zlínského festivalu a na stránkách Mladé fronty se Mirka Spáčilová zamýšlí nad tím, čím se liší generace, která utíká stále rychleji od klasických pohádek k fantasy. Jednou z odpovědí je, že dříve dospívají, jsou technicky zdatnější a obrazovku mění za internet. Žánry se mění, napříč generacemi ale existují trvalky, například Tři oříšky pro popelku (které budou mimochodem mít také německý remake záběr po záběru), anebo Krkonošské pohádky.