Výběr z denního tisku, 15. listopadu

Agniezska Hollandová představila v Praze svůj film V temnotě. V Právu o filmu píše Věra Míšková a dále tam najdeme velký rozhovor s polskou filmařkou. V temnotě vypráví skutečný příběh skupiny Židů, jimž se podařilo skrýt se před nacisty při likvidaci lvovského ghetta v kanálech, kde žili i s dětmi plných čtrnáct let. Scénář k filmu napsal Kanaďan David F. Shamoon podle knihy Roberta Marshalla a teprve po natočení filmu všichni jeho tvůrci zjistili, že ještě žije pamětnice, která příběh prožila jako malá dívka a která tvůrcům po shlédnutí prý řekla, že vše bylo právě tak, jak je to zachyceno ve filmu.

Vyprávět příběhy, to byla jedna z motivací, které dovedly Agniezsku Hollandovou k filmu. Alespoň to říká ve zmíněném rozhovoru v Salonu. Současná pozice kinematografie je podle polské filmařky opětovně v éře pouťové zábavy. Postupně se to ale mění, nastupuje nová divácká generace, která je intelektuálně a kreativně živější – která už neakceptuje současnou televizní zábavu. „Když se stále díváte jen na programy pro pobavení, je to podobné, jako kdybyste jedli každý den pouze karbanátky. Mám dojem, že je čím dál více lidí, kteří blbnout nechtějí.“Na otázku, proč si současné evropské filmy stojí divácky špatně v porovnání s americkými, Hollandová odpovídá, že jak se postupem času vyrovnal vkus publika s americkým publikem – zinfantilněl, začal více žádat opakování stále stejného schématu, příběhu – evropští filmaři se buď přizpůsobili anebo začali točit mnohem komplikovanější filmy a jejich tvorba se divákům vzdálila. Stačí prý porovnat filmy, které vyhrávaly na Cannes před třiceti lety a dnes.

Ke dnešku Hollandová promlouvá svými příběhy, a i když nepřeceňuje moc filmové tvorby, upozorňuje: „Znáte seriál 24 hodin? Prezidenta tam hraje černošský herec. Nevěřím, že by Obamu zvolili, kdyby mu podobné mediální obrazy nevyšlapaly cestu. Svůj vliv měly americké seriály také na otázky rasismu, homosexuality nebo problém AIDS. Když gay není zobrazován jako podivná pitoreskní figurka, ale jako normální soused, svůj otisk to určitě zanechá. Já sama se ovšem necítím jako nějaká odbojářka proti většině. Chci především zprostředkovávat zážitek, zkušenost.“

V Salónu dále najdete rozhovor s komikovým tvůrcem Jamesem O´Barrem, autorem slavné Vrány, s Radkem Wohlmuthem, kurátorem street artové výstavy Městem posedlí v galerii pražské Městské knihovny – rozhovor s ním natáčel také Karel Oujezdský a je k poslechu v archivu na našem webu – a do třetice rozhovor s výtvarníkem Waltrem Kernem, který svými zkušenostmi s výrobou masek pro basilejský karneval přijel podpořit Sametové posvícení, satirický karnevalový průvod, který projde 17. listopadu Prahou. Občanské iniciativy v něm chtějí zparodovat „konkrétní případy české potěmkinovské demokracie“.

Politické situaci ovšem v Číně se věnuje komiks Život v Číně, jehož první díl u nás vychází. Líčí dějiny režimu do roku 1976, do smrti Mao Ce-tunga. A to jako příběh malého chlapce, který nejdřív nechápe ideologické důvody ke všemu kolem, jen jejich neblahé důsledky, včetně teroru, který smete celou rodinu. O grafické novele se krátce dočteme v dnešní Mladé frontě.

Stejně tak v ní najdeme hodnocení Věry Drápelové úterního prvního českého sólového vystoupení basbarytonisty Adama Plachetky – v Rudolfinu za doprovodu Czech Ensemble Baroque Romana Válka. Vystoupení spojené s představením nového alba uvádělo skladby Georga Friedricha Händela, což je pro Plachetku prý příhodný repertoár a bude z něj žít ještě dlouho.„Plachetkův basbaryton je i v mezinárodní konkurenci mimořádně osobitý, zvukově plný, i když nijak mocný. Je však vybaven dobrým technickým základem, pro virtuozní pasáže má pružnost a dostatek muzikality, aby nepůsobily prázdně. Jeho zpěv působí lehce a plynule, noblesně, barevně, prostě atraktivně“ – Věra Drápelová hodnotí 80 procenty.

Trochu větší recenzi na zmíněné vystoupení dnes otiskují Hospodářské noviny. Pro Petra Vebera se pražským vystoupením Plachetka definitivně postavil do centra pozornosti. Výběr repertoáru mu umožnil uplatnit barevný, pohyblivý, jistý a plný hlas.

A na závěr ještě jedna recenze z Lidových novin. Anežka Charvátová tu píše o nově vydané knize Vlčice ze Sernovodsku – zápisky z čečenské války od Ireny Brežné. Kniha je nesena především povinností podat svědectví a u nás je výjimečná tím, že dosud se čtenáři se zájmem o čečenskou válku museli spokojit s novinovými články. Tahle kniha je soubor reportáží, publikovaných původně v němčině ve švýcarských a německých novinách od roku 1996 do roku 2011 a předeslána je také předmluva od Petry Procházkové, která shrnuje poutavým osobním způsobem dění v Čečensku od vypuknutí prvního konfliktu dosud. Brežná sama si všímá především ženských osudů a vypráví empaticky a emotivně. „Je dobře, že knížka vyšla. Čtenář nemusí se vším souhlasit, avšak objektivita tu není hlavním cílem. Není to jen dokument, ale i literatura, dostáváme možnost se něco dozvědět, nahlédnout do světa hrůz pro většinu z nás asi těžko představitelných a udělat si o nich názor.“