Výběr z denního tisku, 12. srpna

Za nejzdařilejší letní film označuje v Hospodářských novinách Zrození planety opic Tomáš Stejskal. Film Roberta Wyatta se vrací na začátek celé opičí ságy, a je to prý „asi první velký film sezony, který se nesnaží ohromit, kde jen může, a nesnaží se nabízet několik filmů za cenu jednoho“. Recenzent připomíná i „vcelku nadšené“ přijetí v zahraničí. A podle Lidových novin na „poměrně úspěšné vzkříšení“ Planety opic ukazují i světové tržby.

Zato Ondřej Štindl v Lidových novinách píše, že filmová vzpoura lidoopů proti lidem je „vykreslena sice technicky velkolepě, ale konstrukci příběhu by pomohla konzultace s trochu bystřejším šimpanzem. (Což je vlastně dvojnásob vtipné vzhledem k tomu, co uvádí Štindl o jedné z postav – z opičáka Césara vyroste samec, kterému to „pálí jako málokomu“.) Počítači vytvořené opice prý bez nadsázky vypadají jako živé, kamera Andrewa Lesnieho s nimi létá s omračující lehkostí, ale mechanismus příběhu je prý těžkopádný a zaskřípe. Štindl mluví o docela zajímavém žánrovém hybridu.

A v Lidových novinách ještě zve Tomáš Pospiszyl do Kunsthalle ve Vídni na výstavu Weltraum, která však teď o víkendu končí. Jedná se o průnik současného umění a snů o dobývání kosmu, o zábavný pohled na naše koketování s mezihvězdným prostorem, o otevření stavidel lidské imaginace: tedy o obrazy Andreje Sokolova, filmy Deimantase Narkevičiuse, fotografie Thomase Ruffa a Mariko Moriové nebo díla pop-artových umělců.

V Právu Jiří P. Kříž recenzuje světovou premiéru muzikálu Papežka, uvedenou v režii Stanislava Moši v Zámeckém divadle Fulda v Německu. A Peter Kováč se věnuje tomu, že Dürer byl lepší kreslíř než malíř.

Mladá fronta dnes uvádí na titulní straně a pak věnuje velký článek tomu, že Hana Hegerová už nebude vystupovat: „Končím. Rozhodla jsem se, že už nechci zpívat.“ Zdravotní důvody svého kroku popírá. Zpěvačka naplánované koncerty zrušila, další neplánuje – ale nevylučuje, že by někdy někde vystoupila jako host. Už před časem oznámila konec své nahrávací kariéry.

V Mladé frontě Dnes se též dočtete o pamětech Keitha Richardse Život. Vladimír Vlasák se věnuje tomu, co v knize najdete, co nenajdete, co líčí, kam dává nahlédnout, i tomu, co knihu otevírá: „Rozjede se jako thriller, ale přibrzdí v popisu rodinných vztahů i vskutku zasvěcenými soudy o hudbě.“ A jako ve správné detektivce se teď vrátím na začátek přehledu tisku, do Hospodářských novin – a stylově k danému žánru. Alena Dvořáková recenzuje detektivky, které napsal irský prozaik John Banville pod pseudonymem. Dvě z jeho tetralogie už vyšly česky – Kdo je bez viny a Anatomie strachu. Tento držitel Man Bookerovy ceny a mimochodem letošní nositel pražské Ceny Franze Kafky prý správně vyčetl, kam se ubírá to nejlepší ze současné krimi prózy a umně to napodobuje. Recenzentka se věnuje i samotnému žánru detektivky a jejím pravidlům. Klade si otázku, která zajímá ledaskoho, ale málokdo si na ni troufne odpovědět: „A co že je podstatou dobré detektivky? Literárně primitivní, a přesto důmyslné uspokojování neliterárně primitivní, a přesto skutečné touhy po spravedlnosti.“