Výběr z denního tisku, 10. května

Protagonistou kulturních stran je americký filmař Tim Burton, jeho dnešní premiéra Temné stíny a spolu s ní upírské fotografie Johna Deppa.

Jindřiška Bláhová v Hospodářských novinách oceňuje tohoto „Drákulu na disku, vyrůstajícího z americké popkultury 70. let“ a věnuje mu tři čtvrtiny jedné strany, na kterých se zamyslí nad posledními produkcemi slavného režiséra a předestře základní zápletku a kulisy filmu.Temné stíny, inspirované stejnojmennou americkou soap operou přelétají mezi romancí, hororem a komedií, a děj se točí kolem střetu protagonisty z 18. století s prostředím 70. let a jeho obyvateli.Popkulturní brikoláž umožnila prý obrodu Burtonovi, který se za poslední roky neustále vykrádal. Temné stíny jsou „přiznaným kratochvilným dováděním á la Rocky Horror Picture Show pod značkou Burton“. A v té je prý po letech cítit život.

Naopak pro Věru Míškovou v dnešním Právu je film tak plný prvků předešlé spolupráce Depp-Burton, že ji do určité míry celou shrnuje. „O objevnosti tedy nemůže být řeč, novinka nepředstavuje rozhodně žádný posun vpřed.“ Hodnocení Věry Míškové je 75 procent a ve své recenzi popíše dějovou strukturu filmu, film zařadí jako rodinnou komedii a ocení obsazení.

Pro Mirku Spáčilovou v Mladé frontě Temné stíny pak jen „stylově čarují nad vyprázdněným scénářem“. V krátké kritice mluví o diváckém zklamání, o scénáristovi, který jen opisuje seriálovou předlohu a film hodnotí padesáti procenty. „Podivně se rozpadá – chvíli jako by jej točili Depp s Burtonem, chvíli někdo bezejmenný.“

Scénáře si všímá také Alena Prokopová ve Filmovém čtvrtku dnešních Lidových novin. Mluví o vnitřní rozpadlosti filmu. S výměnou původního Burtonova scénáristy jakoby vzala za své morální stabilita burtonovského světa, narozdíl od dřívějších filmů se Temné stíny například vyhýbají problematizaci divného hrdiny. Odtud také název rozsáhlého článku „Hra s upírskou superstar“. Dočtete se v něm krátkou historii žánru a ústřední postavy, filmografii Tima Burtona a předobrazy filmu. Všechno spěje k jedinému závěru: „Místo ryzího burtonovského filmu vznikla jen vnitřně nesourodá taškařice, která se vybíjí v samoúčelných vtípcích.“

Lidové noviny také zpravují o další dnešní premiéře. O finském filmu, který vyhrál letošní Febiofest, Hodný syn. Snímek přináší portrét z galerie maminek z pekla. Zranitelná, egocentrická, dětská protagonistka – herečka, bere své dva syny do letního domu u jezera, kam přijedou také hosté a může se hrát. V jakýchsi obrázcích ze života ukazuje režisérka a scénárista patologii v přesně napsaných momentkách, které působí velmi organicky a přitom výstižně. A tak je film zajímavý především vykreslením charakterů a odtažitým pohledem na život elit.

V Lidových novinách dále najdete krátkou kritiku inscenace Minkusova baletu Don Quijote v pražské Státní opeře – jde prý o vydařenou produkci, která dokazuje, že klasické baletní tituly nevyžadují zásadní úpravy a zásahy. A nakonec také reportáž Jany Machalické z modenského muzea Ferrari, jehož budovu navrhl Jan Kaplický.

V Mladé frontě se pak dočtete o tom, že žebříčkům e-knih kralují severské detektivky, že epopeji, tedy Muchově Slovanské epopeji, to nečekaně sluší ve veletržním paláci, kam se vrátila po osmdesáti letech. „Strohé, ale krásné“, píše Václav Hnátek, a že Donutil v nové inscenaci ND Figarovy svatby nepřekvapí, ale pobavit může. Figarova svatba si v recenzi Kateřiny Kočičkové vysloužila padesát procent.

Na závěr se vraťme ještě k dnešnímu Právu: také to se ve své příloze Café věnuje Muchově epopeji, tentokrát na celé straně a s několika velikými reprodukcemi, dále zde najdete recenzi Markéty Pilátové na román Pascala Merciera Lea a rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem.