Všechny vtipy povoleny. Autoři plakátů z přelomu 19. a 20. století si mohli dovolit hodně, říká historička umění Lucie Vlčková

Jak se od dostihových koní, kterými žila jako dospívající dívka, dostala k plakátům, užitému umění či osobnosti Vojtěcha Preissiga? I o tom paní Vlčková ve Vizitce mluvila s Hanou Slívovou.

Nálož barev a naléhavých sdělení napsaných jazykem odpovídajícím době, špičkovou typografii a výtvarné počiny, které svým mixem odkazů místy hraničí s nesrozumitelností – to všechno až do dubna 2023 najdeme v šestém patře pražského Uměleckoprůmyslového musea. Tým kurátorky Lucie Vlčkové tu z depozitářů vytáhl to nejlepší, co už tak vzácná sbírka obsahuje, a v několika místnostech ukazuje, jakou řečí, emocí a formou mluvil k rozvíjející se občanské společnosti plakát mezi lety 1890 a 1938.

Haló, tady Théâtrophone

K vidění jsou tu kousky inzerující zboží, kulturní události i politické události. „Právě v té době ukotvil plakát svůj vizuální jazyk. Vše, co se dělo potom, už tento jazyk jen rozvíjelo,“ vysvětluje Lucie Vlčková, proč zvolila právě toto rozpětí. Jedním z nejstarších kousků na výstavě je plakát inzerující speciální telefonicko-operní službu Théâtrophone, jehož autorem je otec reklamních poutačů Jules Chéret.

Plakát inzerující speciální telefonicko-operní službu Théâtrophone, jeho autorem je otec reklamních poutačů Jules Chéret|foto:Fotobanka Profimedia

Jeho rukopis nebyl podle Lucie Vlčkové nikterak originální ani komplikovaný, i díky tomu zvládl během svého života vyrobit k dvěma tisícovkám plakátů. Jako první začal využívat velké formáty, ke svému prospěchu použil techniku litografie a do reklamního průmyslu nalákal řadu dalších umělců, kteří si v něm vydělali i čtyřikrát víc než coby autoři ilustrací. „I u nás se plakátem na přelomu století zabývali hlavně ilustrátoři. Tehdy vycházelo hodně humoristických časopisů, což se odrazilo i právě na plakátech. Tvůrci si tehdy mohli dovolit víc. Plakáty bývaly provokativnější, všechny prostředky byly povoleny a diváci na to dobře reagovali,“ konstatuje Lucie Vlčková.

Jak paní Vlčková během rozhovoru několikrát řekla, věci – včetně získání místa Sbírce užité grafiky v Uměleckoprůmyslovém museu, kam ji hned po absolutoriu doporučil její tehdejší školitel Roman Prahl – se jí v životě dějí spíš náhodou. V dospívání ji sice bavila literatura, ale taky akvarijní rybičky a dostihoví koně. K umění ji tak kromě rodinného zázemí nasměrovala její první vysoká škola, někdejší Institut základů vzdělanosti. Lucie Vlčková je autorkou a spoluautorkou několika monografických knih, například o Krásné jizbě, textilním výtvarníkovi Antonínu Kybalovi nebo o grafikovi a muži s neobyčejně zajímavým osudem Vojtěchu Preissigovi (1873 – 1944). Zatímco Luciin otec, historik umění Tomáš Vlček, se o tohoto autora zajímá dlouhodobě a chystá o něm monografii. Lucii byl v museu v rámci příprav Preissigovy výstavy na Pražském hradě v roce 2004 přidělen. „Jeho dílo mě ale naprosto uchvátilo,“ říká a kromě odbojové aktivity vyzdvihuje například jeho Preissigovy barevné lepty, se kterými se pokoušel prorazit v Americe.