Jedním tahem pera dokázal zachytit náladu prostoru. Působí to neskutečně současně, říká o Rembrandtovi kurátorka Lucie Němečková
Mistr autoportrétů, čaroděj světla a stínu, učitel, který ovlivnil generace umělců – to byl nizozemský malíř Rembrandt van Rijn (1606 – 1669). U přípravy nedávno otevřené výstavy Národní galerie Rembrandt: Portrét člověka stála i historička umění, milovnice starých mistrů, jejich zátiší a obrázků marín Lucie Němečková. Do Vizitky ji pozvala Markéta Kaňková.
Studia dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci ukončila Lucie Němečková prací o Andreasi Kindermanovi zvaném Tulipo, malíři zátiší vrcholného baroka. Jak ve Vizitce řekla, pravděpodobně celoživotní lásku k malbě a starým mistrům v ní zažehl studijní pobyt v Nizozemí a následně v Římě.
Čtyři roky pak pracovala jako kurátorka v Lobkowiczkých sbírkách, což jsou největší a nejstarší soukromé sbírky u nás. Díky malému kolektivu si vyzkoušela všechny typy práce – od oprašování exponátů až po odbornou kurátorskou činnost. „Zaujala mě tam sbírka zbraní, některé v sobě nesou inkrustaci perletí,“ říká.
V těchto dnech je ale jméno Lucie Němečkové úzce spjato hlavně s nejvýraznějším letošním výstavním počinem Národní galerie, výstavou Rembrandt: Portrét člověka. Jako kurátorka této instituce byla u toho, když se vernisáž výstavy plánovala na duben a když se těsně před odjezdem zapůjčených děl do České republiky zavřely hranice. Jako kurátorka je u toho i nyní, kdy v Paláci Kinských konečně visí 120 obrazů a kreseb nejen od Rembrandta, ale i od jeho souputníků a žáků.
Kdo je ta osoba na plátně?
Ústředním dílem výstavy je obraz Umělec ve studovně z roku 1634, jediný Rembrandtův kus, který Národní galerie vlastní. Třicátá léta 17. století byla pro umělce šťastným obdobím, přestěhoval se do Amsterodamu, stal se vyhledávaným portrétistou a oženil se se svou osudovou ženou.
Obraz, mimochodem první velkoformátová malba z jeho dílny, ale podle Lucie Němečkové dodnes vzbuzuje i řadu otazníků: kdo konkrétně je onen stařec na plátně? Jaký moment malba zachycuje? Kde obraz byl, než se na začátku 19. století dostal do českých zemí?
Výstava v Paláci Kinských nenabízí jen Rembrandtovu portrétní a malířskou tvorbu, ale i práce na papíře. „Kresba a grafika jsou u něj na stejné úrovni, v grafice byl stejně inovativní. Jeden z vrcholů výstavy je grafika Tři kříže, což je nevídaná práce technikou suché jehly,“ říká Němečková. Sama se nejvíce těšila na kresbu zapůjčenou z Wroclavi, na níž autor představuje krajinu podél řeky Amstel. „Jedním tahem pera zachytil náladu prostoru, působí to neskutečně současně.“ O důvod navíc vyrazit na výstavu ještě teď, výjimečné kresby má totiž Národní galerie zapůjčené jen na měsíc.
Čtěte také
Přípravu výstavy van Rijna má Lucie Němečková za sebou a v současné době s kolegy chystá druhou část stálé expozice starých mistrů do Šternberského paláce na pražských Hradčanech. Staří mistři II budou doplňovat „jedničku“ v Schwarzenberském paláci. Němečková a spol. přehlídku koncipují jako procházku po jednotlivých uměleckých školách. „Návštěvníci uvidí, jak v konkrétních regionech – třeba v Amsterdamu, Antverpách nebo Neapoli – daní mistři působili,“ dodává.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Lucie Němečková detailně hovoří o přípravě výstavy Rembrandt: Portrét člověka, o tom, jak mistrně si Rembrandt uměl pohrát se světlem, stínem a detailem, i o tom, proč tak ráda poslouchá operu Tannhäuser od Richarda Wagnera.
Nejposlouchanější
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Jean Paul: Doktor Škrtikočka jede do lázní. Rozmanité příběhy jednoho podivína a cynika
-
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Mistrovské drama s Tatianou Dykovou v hlavní roli
-
Clare Dwyer Hogg: Sbohem. Svatopluk Skopal v příběhu o zradě, přiznání a (ne)možnosti vykoupení
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
