Voilà: Cannes III. Haneke a další nefunkční rodiny

Michael Haneke (Bílá stuha, Utajený, Pianistka, Funny Games ad.) natočil svůj dost možná nejslabší film. Je v něm návaznost na předcházející Lásku i řada stálých hanekovských témat, ale v rozředěné podobě. Film začíná záběry z mobilu, divák cítí, že naděje na radikální filmovou podívanou tu je... Prvních 45 minut se divák zorientovává v členech rodiny Laurentových, které patriarchálně v čele stolu „předsedá" zestárlý otec Georges (Jean-Lous Trintignant). Jeho stavební firmu už vede výkonná dcera Anne (Isabelle Huppert). Její syn, bratr i neteř, prostě skoro každá z postav má svou skrytou stránku. Nevěra, sebevražedné tendence, krutost, pomstychtivost, chlad... Než se ale témata s jednotlivými lidmi stihnou významněji propojit a zarezonovat v divákovi, je konec. Žádný z herců (kteří hrají spolehlivě) nemá prostor se do své postavy pořádně pustit, společné téma filmu je jen povrchně řez spodními vrstvami zámožné rodiny. Díky tomu – a díky několika komicky vyznívajícím situacím – je Happy End překvapivě spíše úsměškem nad současnou (zámožnou) rodinou, než její hloubkovou analýzou. Ve srovnání s drtivým účinkem, který na mě měla celá řada předcházejících filmů slavného Rakušana, je to prostě pro mě velmi málo.

Happy End Michaela Hanekeho |zdroj: Filmový festival v Cannes

Za pozornost ale stojí, že nefunkční a neúplná rodina je v podstatě leitmotivem hlavní soutěže letošního ročníku canneského festivalu. Objevila se v centrální pozici kromě Happy Endu v jinak velice odlišných filmech Andreje Zvjaginceva Bez lásky (Nelyubov), Jorgose Lanthimose (Zabití posvátého jelena, Killing of a Sacred Deer), Todda Haynese (Wonderstruck), Noaha Bambacha (Merowitzovic příběhy, Meyrowitz Stories. New and Selected) a okrajově i v dalších filmech. Nepochopení, odcizení a vina pronikly ve filmech do nejužšího kruhu pokrevných příbuzných, vpříčily se mezi rodiče a jejich děti anebo mezi manžele.

Newyorský moudrý smích

Nejvíc s humorem (ale přesto vážně) k tomu dokázal přistoupit americký režisér Noah Bambach (Frances Ha ad.) právě s filmem Merowitzovic příběhy (Meyrowitz Stories. New and Selected), ve kterém divákům nadělil porci smutku a smíchu, filmařsky chytrou a jednoduchou. Malý klenot mluví o tom, jak lze žít ostatními, kteří nám zasahují do života a formují ho, a jak žít se sebou samým. Nejde to totiž samo. Herci jako Adam Sandler, Ben Stiller a Dustin Hoffman Baumbachovi ochotně rozkvetli pod rukama a jsou Merowitzovic příběhy jsou pro mě zatím nejlepším filmem canneské hlavní soutěže. (Nejlepším filmem Un Certain Regard a nejlepším filmem vůbec je zatím Western, o kterém jsem už psal zde.)