Voilà: Cannes II. O potravním řetězci festivalu
Reportážní dojmy, festivalové postřehy a tweetika z jubilejního 70. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Díl druhý.
Cannes je festival hvězd, který se odehrává na pláži francouzské riviéry a v zátoce, kde pro jachtu není kam plivnout. Ale taky festival trochu spletitého běžného fungování..
Fronty a bezpečnostní opatření
Canneské fronty jsou pověstné. Dost jsem o nich slyšel, ještě než jsem se na festival přijel. Koncentrují se před Palais des Festivals stejně jako celý život festivalu. Není tu jedna fronta. Na každou projekci jich je celá řada. Fronta růžových akreditací, žlutých, modrých, last-minute příležitosti, fronta šťastlivců s pozvánkami... Měli byste vidět, jak se lidé s vyšším typem akreditace rozčilují, když organizátoři pustí dřív barvu „nižší“ hodnoty. Kolegyně Adéla Mrázová, která má žlutou visačku, o sobě říká, že je „na konci potravního řetězce“.
Do toho všeho se stále posilují bezpečnostní opatření. Než přijdu na projekci do hlavního sálu Grand Théâtre Lumière (který má asi 3000 míst), musím dvakrát projít bezpečnostními rámy, za kterými je vždy ještě osobní kontrola. A protože na film Todda Haynese jsem přišel hodně brzo, stihl jsem ještě vidět psy, kteří pročuchávali sál a pódium. Moje představa, že si první den vezmu s sebou do sálu něco k pití anebo müsli tyčinku, byla tedy hodně naivní. Německá kolegyně přede mnou se rozčiluje, protože poté, co vystála frontu, jí ochranka odebrala malý parfém. Stál jí 79 euro a musí se s ním rozloučit. Jiná kolegyně, za mnou, honem přemýšlí, kam ten svůj schovat, aby uniknul pozornosti při prohledávání její kabelky.
Nemáte lístek, monsieur?
Před Palais des Festivals nemůžete nenarazit na lidi, kteří jsou úplně bez akreditace. Ale trpělivě shánějí lístky anebo pozvánky na projekce, které je do „potravního řetězce“ přivedou. Je jich spousta, takže metody, jak zaujmout ty, kteří by je mohli potenciálně obdarovat, se různí. „Jsem filmová studentka, dejte mi pozvánku, prosím“ říká jedna cedule, kterou drží mladá dívka. „Zazpívám vám cokoliv, jenom abyste mi věnovali lístek,“ říká druhá. A skutečně, borec s kusem kartonu zpívá a přitahuje k sobě pozornost. A vedle stojí kluk v umolousaném saku a jeho cedule říká: „Chci to, co chtějí ti vedle mě... Smile!“ No, jsou to takové malé hvězdy festivalu, často mají velkou trpělivost. Pár jsem jich vám vyfotil.
A, ano, jsou to všechno exemplární festivalové first world problems.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
