Voilà: Cannes IV. O kritickém odstupu a dojetí

Dálná Asie na canneském festivalu představila několik z těch nejosobitějších tvůrců, kterými v současnosti disponuje. Zatímco Korejec Bong Joo-ho (Vzpomínky na vraha, Matka, Snowpiercer ad.) předvedl prazvláštní žánrový mišmaš young adult podívané a kritiky kapitalismu ve filmu Okja, jeho krajan Hong Sang-soo (Příběh filmu, V jiné zemi, Teď správně, potom špatně) chytře varioval svoje komorní a extrémně prostě natočená vztahová dramata v černobílém filmu Den poté.  (Nějakým cenám bych se nedivil!) Se smíšenými očekáváními jsem pak šel na novinku Záře Japonky Naomi Kawase. Neříkám, že je to film bezvadný, ale v něčem mě přeci jen dostal.

Film Záře Japonky Naomi Kawase |zdroj: Filmový festival v Cannes

Naomi Kawase ve svém předcházejícím filmu An – Zen a lívanečky kombinovala kulinářskou podívanou s příběhem o malomocné paní. Zní vám to podivně? Taky to trochu podivné bylo. A trochu sebedojímací. S čím přijde teď, když je nový film Záře (Radiance) pro změnu o nevidomých? Usadil jsem se v Grand Théatre Lumiére a pohodlně zaujal svůj opatrný, kritický odstup. Příběh o světle, osobní ztrátě a představivosti je nasnímaný v (měkkém) protisvětle a skane v něm nejedna slza z líce. Hlavní hrdinka, která popisuje obrazovou složku filmů nevidomému publiku, zjišťuje, co všechno může její práce otevřít za témata v jejím vlastním životě. Navzdory tomu, že ve filmu byla řada elementů, které mi tak úplně neseděly, přistihl jsem se najednou, že vzpomínám na jedno lesní místo v jižních Čechách, kam jsem se jako kluk o několika prázdninách schovával a kam už jsem se nikdy v dospělosti nevrátil. Perfektně se to propojilo s filmem. Kawase balancovala na tenké hraně dojetí, můj kritický odstup nezlomila, ale „zákeřně“ ho obešla a dosáhla svého. Doručila emoce, vyvolala vzpomínky. A to bylo nakonec téma filmu. Můžu Záři jednoduše zkritizovat (argumenty by se asi našly), když si ke mně film našel cestu? Trváním na svém odstupu bych most mezi sebou a filmem nejspíš zbořil.

Film Záře Japonky Naomi Kawase |zdroj: Filmový festival v Cannes

Kawase mi připomněla, že je potřeba trpělivě hledat cestu ke spoustě jiných filmů, které třeba ani nejsou dobré, ale než vynesu nějaký kritický soud, musím si být jistý, že jsem nezapomněl na nějaká zadní vrátka, jaká u mě našla právě japonská filmařka. Možná to i zmírní některé moje odsudky filmů. Jsou tu v soutěži velmi ambiciózní filmy. Například špatně hodnocený film Jupiterův měsíc Kornéla Mundruczóa. Nedrží pohromadě, to je pravda.  Zapálit ten scénář a hlavně jeho poslední třetinu. Ale možná bude třeba mluvit nejenom o vizuálně silných momentech tohoto snímku, ve kterém zastřelený uprchlík nezemře, ale začne létat a Mundruczóův film se rozvíjí jako nazelenalý superhero noir film... Možná bude potřeba mluvit také o specifické spiritualitě, kterou ten Jupiterův měsíc disponuje, když zobrazuje Evropu ve stavu bizarního chaosu s doktorským hrdinou, ztracenou (ateistickou) duší, která se setká s „andělem“. A pak teprve vynášet ty soudy. Nejdřív maximálně pochopit a procítit. Pak – třeba i tvrdě – zkritizovat.