Vnitřní a vnější rakouská sluneční soustava. Cyklus patnácti desetiminutových zastavení v současné rakouské literatuře

Stefanie Sargnagel

Bernhard, Jelinek a Handke, ty známe všichni. Ale kdo jsou ti současní Rakušané, co se nyní potápí do vnější i vnitřní sluneční soustavy a zachycují ji?

Cyklus Vnitřní a vnější rakouská sluneční soustava k poslechu

Hned jsem věděla, bez kterých jmen se neobejdu, protože jejich tvorbu velmi uznávám: Martin Pollack, jehož román Americký císař jsem překládala a pro jeho dílo Kontaminované krajiny zatím marně hledám českého nakladatele, Christoph Bauer, jehož básně a povídky považuju za nejvíce osvěžující četbu posledních let, Michael Stavarič, který brilantně spojuje humor a smysl pro bizár a groteskno s apokalyptičností, ale také českou a rakouskou tradici psaní obecně (a přitom je vydáván v Německu). Voják-spisovatel Franz Hammerbacher, který se vydává za dobrodružstvím a píše o něm. Tyrolan Händl Klaus, dle mého názoru jeden z nejvýraznějších rakouský dramatiků současnosti. A taky Manfred Chobot, jež ve svých básních dovede zachytit pomíjivost i hravost okamžiku, například při krájení okurek na letišti.

Cílem bylo ale objevit i pro mě samotnou něco nového. Uchvátil mě skvělý román Les novinářky Doris Knecht o tom, jaké to je zkrachovat, odejít do hor a živit se, respektive nechat se tam živit, jak se dá. Zaujala mě próza Sabine Gruber o válečných reportérech a novinářích a jejich pohledu na svět (Daldossi aneb Život okamžiku). Ponor do sebe sama a kontemplování nad psaním jsem ocenila u Hanna Millesiho, jehož povídkový soubor Vnitřní a vnější sluneční soustava dal název celému cyklu.

Malé, ale barevné příběhy obsahují prózy Rosemarie Poiarkov a Anny Weidenholzer. Touhu psát jinak, neotřele, jsem našla u autorů s migrantským pozadím (byť netuším, zdali by byli z tohoto označení šťastní): Ondřeje Cikána, Marko Diniće, Sandry Gugić. A přišlo mi důležité ukázat, že literatura žije i na internetu mezi mladými: proto jsem do cyklu zařadila i enfant terrible Stefanie Sargnagel.