Schwarzenbergové mezi Čechami a Rakouskem

Z dlouhé řady těchto osobností je vybráno deset nejvýraznějších. Jejich osudy přibližuje literární historik Martin C. Putna.

Cyklus Schwarzenbergové mezi Čechami a Rakouskem k poslechu zde.

Když někdo vstupuje do českého písemnictví ve 20. století se jménem Schwarzenberg, musí počítat s celým množstvím konotací, jež toto jméno budí. Schwarzenbergové, rod původem z Franků, se v říšskoněmeckých dějinách objevují již ve 12. století. Do českých dějin však vstupují – nehledě na krátkou epizodu z husitských dob – trvale až ve druhé půli 17. století ziskem panství Třeboň, jež se stane prapočátkem jihočeské domény.

Orlík nad Vltavou|foto: Agentura CzechTourism

Během 18. a 19. století Schwarzenbergové mohutně dotvářejí podobu jihočeské krajiny, a to zdaleka ne jen tím, co je v ní nejviditelnější, totiž „erbovními“ romantickými přestavbami zámků Hluboká a Orlík, nýbrž i dalšími krajinotvornými prvky, které s těmito sídly souvisejí nebo i přímo nesouvisejí (rozhledna na Kleti). Snad ještě více však dotvářejí krajinu svým podnikáním v zemědělství, lesnictví a pivovarnictví. Jeho „vedlejším“ plodem jsou totiž stovky užitných budov v tzv. „schwarzenberském stylu“, kombinujícím praktičnost s historizující dekorativností, Schwarzenberský plavební kanál, jihočeské zemědělské a lesnické školství a mnoho jiného.

Karel VI. Schwarzenberg

Celé dílo Karla VI. Schwarzenberga stojí na okraji českého kulturního vědomí. Stálo na okraji už ve vlasti a stálo na okraji v exilu (až po 30 letech se našel nakladatel pro Písně českého státu, pro českou verzi knihy o české koruně pak vůbec nikdy). Ani „cizí“ nakladatelé, vyjma Willyho Lorenze, neměli přílišný zájem o Schwarzenbergovy knihy: Nevyšla anglická ani francouzská verze Obrazů českého státu, nevyšla Bohemia Royal Line.

Schwarzenbergův katolicismus měl kořeny daleko více francouzské a anglické (a jimi ovlivněné české) než rakouské, byl daleko dynamičtější, dramatičtější než neproblematický rakouský katolicismus „biedermeierovský“.

Jeho pojetí českých a rakouských dějin zdaleka nebylo totožné s běžnou rakouskou nostalgií, která je ochotna v tesknění po zašlé říšské slávě idealizovat Habsburgy bez míry. Jeho zájem byl primárně český, a to i jazykově český – rakouské dějiny pro něho byly dobré a zajímavé potud, pokud vytvářely pro české dějiny akceptovatelný kontext. Pro rakouské prostředí byl přece jen příliš Čechem.

Josef II., Dub černohorský

Poslední říšskostavovsky vládnoucí kníže ze Schwarzenbergu se narodil ve Vídni 27. června 1769. Roku 1789, tedy ještě v době své neplnoletosti, nastoupil po svém otci; 3. prosince zmíněného roku mu byl potřebný počet let prominut, takže mohl nastoupit vládu svých zemí a panství.

Schwarzenberský plavební kanál u hraničního přechodu Ježová|foto: Romana Kostohryzová

Josefova vládní činnost se nejprve soustředila na jeho statky v Čechách. Plavební kanál – velkolepé dílo Rosenauerovo vytvořené na příkaz Jana I. – byl vybudován v roce 1791. V letech 1801-1815 existoval ve Zlaté Koruně Hospodářský ústav, 1815-1845 v Českém Krumlově; ke krumlovskému byla připojena lesnická škola.

Maršálek Karel I.

Do českého vnímání češství zato Schwarzenbergové vstupují „zvenčí“, naráz, jediným historickým aktem jediného příslušníka rodu: Bitvou u Lipska, v níž maršál Karel I. Schwarzenberg (1771-1820) roku 1813 coby vojevůdce spojených rakouských, ruských a pruských armád poráží Napoleona a obrací tak dlouholetou válku k definitivní porážce Francouzů.

Maršál Karel I. Schwarzenberg|foto: Gryffindor,Wikimedia Commons

Stává se tak „národním“ hrdinou německým a současně „národním“ hrdinou rakouským – a v dané chvíli se pro Čechy tento muž, sídlící na jihočeském Orlíce, stává rovněž „národním“ hrdinou českým.

Maršálková Marie Anna

Adalbert Stifter ve Vídni navštěvuje salóny, v nichž se mísí aristokraté s umělci, jedna z jeho přítelkyň ho seznamuje s ovdovělou „kněžnou maršálkou“ Marií Annou a Stifter se stává nejen jejím „předčitatelem“, ale i společníkem a zůstává s ní v písemném kontaktu i po ukončení pracovního vztahu. Ani on sice nepostavil nikoho ze Schwarzenbergů do centra některého ze svých děl: „Stará, ušlechtilá kněžna“, vdova po vojevůdci, modelovaná podle Marie Anny, vdovy po maršálku Karlu I., je v Pozdním létě (1857) jen epizodickou postavou. Rekonstrukce Stifterových vazeb na Schwarzenbergy však ukazuje, jak nesmírně se liší vztah tohoto v Čechách (a to na schwarzenberském panství) narozeného, německy píšícího a v rakouských zemích žijícího autora k českorakouské šlechtě od vztahu českojazyčných literátů.

Bedřich Schwarzenberg, „lancknecht“

Říci „Schwarzenbergové v českém písemnictví“ znamená také tázat se po jejich vlastní písemné produkci. Nejblíže ke krásné literatuře stojí texty cestopisného charakteru: Karel IV. otiskl roku 1882 v Časopise Českého muzea Výlet na Hissarlik (během něhož se seznámil s Heinrichem Schliemannem), hlubocký majorátní pán Adolf Schwarzenberg (1890-1950) knihu Pod praporem tureckého půlměsíce. Válečné vzpomínky na Sýrii a Palestinu (1926).

K typicky „aristokratickému“ žánru cestopisných vzpomínek se vnějškově hlásí i knížečky maršálkova syna, výše již zmiňovaného Bedřicha Schwarzenberga čili Lancknechta (1799-1870). Avšak, svým originálním charakterem, v němž se mísí stručné, ale suverénní popisy cizích krajů a svých příhod v nich s břitkými společensko-historickými soudy, tento žánr přesahují.

Uhořelá Pavlína

Josef II. si zvolil manželku z vládnoucího říšskoknížecího domu. 25. května 1794 se v Heverlé (v Belgii, tehdy Rakouském Nizozemí) oženil s Pavlínou, vévodkyní z Arenbergu. Aby své ohrožené zájmy účinně hájil na směrodatném místě, totiž u Napoleona a jeho rádců, odebral se Josef II. i s rodinou na jaře roku 1810 do Paříže.

Tam se účastnil slavení sňatku velkovévodkyně Marie Louisy s Napoleonem, jakož i četných skvostných slavností, které se konaly v následujících týdnech. 1. července vypukl v rakouském velvyslanectví během plesu požár. Kněžna Pavlína stačila uprchnout ven z budovy, postrádala však svou dceru Marii Pavlínu; starostlivá matka odkvapila zpět do hořícího plesového sálu – odkud se však již neměla vrátit.

Erb rodu Schwarzenbergů|foto: Wikimedia Commons

Premiér Felix a kardinál Bedřich

Z tohoto historického, geografického a politického pozadí pak vyplývá, v jakých modech mluví o Schwarzenbercích česká literatura. Jeden modus neustále klade do otázky jejich češství: Jsou-li Češi vůbec, respektive jsou-li Češi „dobří“, to znamená – lidoví a pokrokoví. Jazykový utrakvismus a celoříšské angažmá hlubocké větve a katolicko-konzervativní světopohled obou větví přitom fakticky znemožňuje jednoznačně „kladnou“ odpověď.

Roku 1849 Karel Havlíček Borovský pěje na nápěv Ó Velvary píseň Sedmero vzdechnutí k ministerstvu, maje na mysli Felixe Schwarzenberga (1800-1852) z hlubocké větve, rakouského ministerského předsedu od roku 1849, dle tehdejšího obecného mínění hrobaře všech nadějí roku 1848. Následujícího roku zahrnuje v Písni Čechů roku 1850 do svého výsměchu i Felixova mladšího bratra Bedřicha Schwarzenberga (1809-1885), který se toho roku stal pražským arcibiskupem: „Zle, matičko, zle!/ Švarcemberci zde: jeden, ten je jenerál,/ a druhý je kardinál (…)/ jeden drží karabáč,/ druhý říká Otčenáš;/ zle, matičko, zle!“

Karel III. a Karel IV., Bedřich tochovický a Karel V., František v exilu

Geografická náhoda či tajemná vůle dějin tomu chtěla, že rod toho, kdo byl po napoleonských válkách oslavován jako český národní hrdina a kdo vlastně jen shodou okolností usedl právě na českém Orlíce a nikoli ve štýrském Murau, se skutečně, a to nejen zemskopatrioticky, ale i jazykově počeštil. Zatímco totiž Schwarzenbergové starší, krumlovsko-hlubocké větve dospěli „jen“ k zemskému patriotismu a „nejvýše“ k bilingvnosti – orličtí Schwarzenbergové se vydali už v generaci maršálkových synů na cestu „čechizace“.

Ale teprve Karel III. Schwarzenberg (1824-1904) vstupuje do české politiky naplno, dohromady téměř čtvrtstoletí je poslancem českého zemského sněmu a vedle Jindřicha Jaroslava Clam-Martinitze hlavní postavou frakce české „státoprávní“ šlechty, úzce spolupracující s měšťanskými politiky staročeské straně v čele s F. L. Riegerem.

Paradoxně, je to syn a nástupce tohoto všeobecně oblíbeného politika, kdo svými postoji zapříčiní rozkol nejen mezi šlechtickými a měšťanskými politiky, ale mezi českou šlechtou a toho času již liberální většinou české společnosti. Karel IV. Schwarzenberg (1859-1913) bude sice bojovat za české státní právo stejně jako jeho otec – jenomže kromě toho pronese v českém sněmu plamennou řeč, v níž se jménem svého rodu a české šlechty distancuje od Husa a husitství.

Roku 1948 všichni Schwarzenbergové (až na jednu výjimku) fyzicky opouštějí Čechy a jejich jméno je z české veřejné rozpravy i z české literatury vymazáno – kromě účelu spílání. V exilu vystupuje do popředí mladší bratr Karla VI. Schwarzenberga, František Schwarzenberg (1913-1992), působící jako profesor politologie na Loyola University v Chicagu. Ten sice není tak zaujatým historikem ani tak ostroperým publicistou jako jeho bratr Karel – zato má však talent, jehož se Karlovi příliš nedostávalo: talent diplomatický, talent spojovat, prostředkovat, reprezentovat a uhlazovat.

V rozhádaných kruzích exilu je to talent naprosto zásadní. Psal v duchu méně vyhroceném, takže se mu dařilo komunikovat i s kruhy nenakloněnými katolicismu, natož šlechtě. Na sklonku života se dožil knihy o sobě nadšeně formulované i nadšeně přijaté – novinářem Vladimírem Škutinou sestaveného svazku Český šlechtic František Schwarzenberg (1990).