„Vnímám hlavně to, co máme společné, než to, čím se lišíme,“ říká belgický tanečník a choreograf Sidi Larbi Cherkaoui

Cherkaoui je stále hnán zvědavostí, touhou poznávat cizí kultury a myšlenky. Jezdí po celém světě, zkoumá šaolinské rituály a bojová umění,  tango či indický tanec kučipudi a snaží se proniknout do podstaty těchto umění. Následně přináší tyto fenomény z různých kultur na světovou scénu současného tance. Jana Návratová zmiňuje i jeho princip horizontální struktury: „Z pozice žáka, skromného, neustále se vzdělávajícího člověka přichází ke svým spolupracovníkům a společně s nimi začne vytvářet nové představení, na principu, kde jsou si všichni rovni.“ Sidi Larbi Cherkaoui není jen talentovaným tanečníkem a choreografem, ale je to i vynikající hudebník a fantastický zpěvák. „K nejrůznějším kulturním odkazům přistupuje velmi citlivě a s úctou. Jeho potřebou je poukazovat na lidskou spiritualitu, na to, že lidská podstata má stejnou hodnotu, ať je kdekoli na světě, a že kulturní diverzita je to, co nás spojuje, nikoli rozděluje,“ uzavírá Jana Návratová.

V rámci festivalu Tanec Praha uvedl Sidi Larbi Cherkaoui svoji choreografii Fractus V. Vystupuje v ní pět tanečníků a čtyři muzikanti různého původu i uměleckého zaměření. Inscenace je inspirována myšlenkami filosofa Noama Chomského o svobodě slova a o tom, jak média manipulují našimi názory a postoji. V rozhovoru, který Sidi Larbi Cherkaoui poskytl Marině Feltlové, mimo jiné vysvětluje, v čem vidí paralelu mezi Chomského idejemi a tancem.

Chomsky mě velmi inspiroval, protože setkání s jeho myšlenkami se hodně týká i umělecké tvorby. My umělci sami sebe často cenzurujeme. Jako bychom se sami zatlačovali do kouta, říkáme si, že musíme být konzistentní, musíme dělat a říkat, co jsme říkali dřív, a tak dále. Vývoj našeho myšlení i našeho vztahu ke společnosti se mění, stejně jako se mění řada jiných věcí. Na druhou stranu je důležité, abychom některé věci zachovali, jiné se mění přirozeně s věkem. Uvědomil jsem si, že současný umělec musí překonávat řadu překážek. Často se bojíme mísit různé tradice, rozličné taneční formy. A já si kladu otázku proč. Když mluvíme o svobodě slova, do jisté míry tu jde i o svobodu tance. O to, jak se pohybujete, jak vůbec smíte tančit. A tak jsem se rozhodl postavit tomuto tématu čelem. Přizval jsem performery různých tanečních kultur, lidi ze světa hip hopu, cirkusu, flamenca a rozhodl se ukázat, do jaké míry jsme si podobni.  Že můžeme navzájem sdílet pohyby a stejně tak i informace do té míry, že se zcela propojíme a staneme se jednou bytostí.  Fractus, bez ohledu na název, je totiž celistvý. Usiluje o jednotu, ale současně o roztříštěnou jednotu, rozbitou na části, protože  jedna věc se odvíjí od druhé. Mým cílem v této inscenaci je složit všechny části dohromady. Někdy se daří poskládat celý obraz, jindy se zaměřujeme jen na malý zlomek. Občas se všech pět tanečníků pohybuje jako jeden muž, v jednu chvíli se doslova stáváme jedním tělem, a pak jsou tam další okamžiky, kdy jsme odděleni, každý jiný, kdy naše odlišnost téměř vyvolává chaos.

Jde tedy o hledání společného jazyka, ať už názorového či pohybového, navzdory  rozdílnosti?

Ano, ale není to tak, že se snažíme se navzájem pochopit, k  porozumění dochází automaticky. Ve skutečnosti jsme jeden muž, jsme tu všichni společně, jsme lidské bytosti. Tanečníci, které jsem si vybral, jsou odrazem mojí vlastní identity, stejně jako já jsem odrazem té jejich. Myslím, že jsme si velmi podobní, přestože jeden pochází ze Španělska, druhý z Německa, třetí ze Spojených států, další z Belgie... Je to velmi rozmanité. Hudebníci jsou zase z Japonska, Koreje, Indie a Konga. Všichni jsou to moji přátelé, pracoval jsem s nimi už dříve na jiných projektech. Zajímalo mě, jaké to bude, když se objeví všichni společně na scéně, protože jsem měl pocit, že mají něco společného. Hodně společného. Takže se ten společný jmenovatel nesnažím hledat, on skutečně existuje. A myslím, že když se přijdete podívat naše představení, může to vnímat.  

Proč jste si vybral pouze muže-tanečníky?

Souvisí to s mým přesvědčením, že spoustu problémů na světě mají na svědomí muži. (smích) Proto jsem si říkal, že bychom se měli podílet na nápravě. Rozhodně si myslím, že něco na tom je, že mužská energie chce být dominantní, touží bojovat, rozbíjet, ničit a zase něco nového budovat. Vnímám tyto tendence. Proto jsem chtěl ukázat, jak se můžeme navzájem propojit, a přišlo mi zajímavé dokázat to na příkladu mužů. Mám samozřejmě i spoustu projektů, v kterých pracuji se ženami a mám to velmi rád. Musím říct, že při práci na této inscenaci jsem si snad tisíckrát uvědomil, jak moc mi chybí ženský pohled na věc. Ale na druhou stranu otázka genderu je velmi proměnlivá, každý člověk má v sobě ženský i mužský princip. Takže i když jsem pracoval s muži, byla vždy přítomna i určitá ženská energie, kterou jsme sdíleli. Všichni jsme především lidské bytosti. Tím, že jsou na scéně jenom muži, jsem si také pohrával s klišé, která se mužů týkají. A tím, že se celá tato inscenace točí kolem mojí vlastní identity, a vzhledem k tomu, že jsem se zcela náhodou narodil jako muž, bylo pro mě zajímavé pracovat s těmito úvahami.    

Jak je pro vás důležitá scénografie? V této inscenaci pracujete s dřevěnými deskami ve tvaru trojúhelníků. V inscenaci Sutra jste zase využil dřevěné bedny...

Baví mě, když můžu pomocí scénografie vytvořit na jevišti architekturu, která dokáže měnit a posouvat kontext, v němž se pohybujeme.  Díky tomu se mění i způsob, jak se pohybujeme. Když scénické objekty nějak rozmístíme na jevišti, umožňuje nám to určitým způsobem reagovat na prostor. Někdy to může připomínat vězení, jindy parket. Je to jako domino, které vyvolává dojem kontinuity. V tomto případě to pro mě představuje rozlomené kusy země. Zároveň jsou tyto desky praktické,  protože v inscenaci využíváme i flamenco a tam je potřeba mít podlahu, která dobře rezonuje. Pak jsme si s tím vším začali hrát, vytvořili jsme představu nekonečna a různé pěšinky. Vzniká tím taková druhá vrstva podlahy. Pódium na pódiu.

Kromě inscenace Fractus V uvádíte v rámci festivalu Tanec Praha zbrusu novou, zatím bezejmennou premiéru, která vznikla ve spolupráci se souborem 420people. Jak jsem se dozvěděla od tanečníka a choreografa Václava Kuneše, prý se týká vašich kořenů, vašeho původu. Můžete to trochu přiblížit?

Ano, potkal jsem se s Václavem asi před osmi lety. Už tehdy jsme probírali různé možnosti spolupráce. Nakonec jsme se rozhodli, že by bylo dobré propojit oba naše soubory, aby jeho a moji tanečníci na sebe reagovali a společně vytvořili jeden svět založený na mém pohybovém jazyku, na tom, jak se na jisté věci dívám. Zároveň jsem jim nabídl svoji choreografii Fauna, kterou jsem vytvořil v roce 2009. Jsem nadšený, že Václav v ní bude tančit společně s Nicolou Leahey, jednou z mých tanečnic. Je to velmi romantický, smyslný duet, velmi přirozený, organický. Stávají se dvěma bytostmi z mýtického lesa. A pak je tu nová inscenace, na které stále ještě pracujeme a v níž využívám jako hudební stopu úryvky z modliteb, které jsem slýchal jako dítě. Jsou to islámské modlitby, protože jsem napůl Maročan, napůl Belgičan. Byl jsem vychován jako muslim, teď mám spíš holistický přístup, převážně buddhistický, ale nejenom. To volání po modlitbě mělo v sobě vždy cosi laskavého, jednoduchého. A já si uvědomuji, že v současném světě mají lidé velké obavy z této kultury. Vnímal jsem tak trochu jako svou povinnost ukázat, že to vůbec není děsivé. Naopak, že je to kultura velmi přívětivá, prostá a taky lidská. Proto jsem toužil toto téma zpracovat. Pak jsme vytvořili scénografii, kterou představuje pouze obraz v pozadí. Je na něm les a v nové inscenaci je to poušť. Má to v sobě i trochu smutku, protože máte pocit, že tam chybí život. Ale když do pouště skutečně proniknete, když ji prozkoumáte do hloubky, zjistíte, že života je tam spousta. Jsou tam hadi, štíři a ještěrky. Spousta živočichů umí v poušti přežít. Někdy mám pocit, že naše životy jsou taky takové. Navenek se může vše jevit jako zničené, ale uvnitř musíme být silní, abychom přežili. Abychom překonali předsudky, nevraživost, negativní reakce společnosti. Proto jsem se inspiroval pouští a v tomto smyslu jsou i moje kořeny zdrojem inspirace.

Zmínil jste duet Faun, který byl inspirován slavnou choreografií Václava Nižinského Pozdní Faunovo odpoledne. Toto dílo jste původně vytvořil pro tanečníka Jamese O'Haru. Proč jste chtěl, aby si ho zatančil i Václav Kuneš? On sám tvrdí, že bude asi nejstarším tančícím Faunem.

Vždy jsem byl velkým Václavovým fanouškem, strašně se mi líbí, jak se pohybuje, rád se na něho dívám. Viděl jsem ho v mnoha inscenacích. Vždy mě ohromovala jeho ladnost a inteligence, taková kombinace je velká vzácnost. Je spousta skvělých tanečníků, ale on má v sobě i určitou zralost. Měl ji v sobě odjakživa. Teď už to souvisí i s věkem, protože je starší. Strašně jsem stál o to, aby tančil mého Fauna, protože jsem si byl jistý, že ho posune někam dál. Tuto roli už ztělesnila řada mladších tanečníků, ale zajímalo mě, jak ho bude interpretovat právě Václav. Protože on má v sobě hodně mužské energie, jeho přítomnost je velmi impozantní, ale zároveň je v tom i hodně něhy. Říkal jsem mu, že by pro mě bylo velkou ctí, kdyby ho tančil. Nakonec souhlasil a já byl skutečně nadšený.

Co je pro vás výchozím bodem, když tvoříte novou choreografii? Je to téma, nálada nebo samotní tanečníci, se kterými spolupracujete?

Záleží. Někdy to může být téma, jako například u inscenace Sutra. Tehdy to pro mě bylo setkání s buddhismem, bylo to o mém vztahu k šaolinskému kung fu, jak můžu komunikovat s touto prastarou, hlubokou tradicí a nakolik si můžu dovolit ji proměnit v taneční formu. Protože ve skutečnosti to je taneční forma. Když nahlédnu za hranice zkoumání pohybových forem, vnímám kung fu jako tanec. A tak populární umělec, jako je Bruce Lee, byl pro mě vždy velkou inspirací v mé taneční tvorbě. Je důležité si uvědomit tyto zdroje. Třeba choreografie Babel, kterou jsem vytvořil s Damienem Jaletem, vychází z jazyka, z toho, jak nás jazyk rozděluje, jak souvisí s určitými teritorii. Žijete někde a mluvíte určitým jazykem, ale když přejedete do jiného města, už se tam mluví jiným dialektem, je to jiné místo. Proto mě zajímalo, jaký vztah má prostor a hranice k jazyku. V případě 420people mě zajímala vzájemná reakce tanečníků tohoto souboru s mými tanečníky, co z ní může vzejít. Zároveň jsem se chtěl hlouběji ponořit do svého fyzického jazyka. Jako bych se ptal sám sebe: co je můj pohybový slovník? Co můžu tanečníkům nabídnout? Protože  když pracuji s umělci z oblasti kung fu, využívám pohyb kung fu. Když pracuji s tanečníky tanga, využívám tango. Když pracuji s tanečníky současného tance, je třeba, abych jim udal nějaký směr. Protože jsou mi v něčem podobní, jsou jako já. Proto jim musím dát víc ze sebe. Jsou určitě pohyby rukou, které jsem vyvinul a využívám je se svým souborem Eastman, a ty nyní sdílejí i tanečníci ze 420people. Stalo se to jakýmsi svébytným jazykem.  Přijímají a interpretují můj fyzický slovník, stejně tak ztělesňují a dotvářejí určité moje úvahy o pohybu. Někdy bude tančit šest tanečníků najednou, někdy jenom jeden. Jsem na to moc zvědavý. Je v tom něco jako rituál, energie současné modlitby. Tím jak pracují se svým tělem v prostoru, jak dýchají, snad dokážou přenést i na diváky tuto energii, kterou tělo může člověku předat.

Když už mluvíme o pohybovém slovníku, jste proslulý tím, že propojujete nejrůznější styly a žánry.  Co vás přitahuje na každém z těch tanečních směrů? Slouží vám jako nástroj k vytvoření vlastního svébytného pohybového rejstříku?

Jsem odjakživa velmi zvědavý člověk. Líbí se mi věci, které neznám, vždy mě přitahuje to, co mě dokáže překvapit. Mám rád věci, které si nedokážu představit.  Takže když vidím pro mě neobvyklé pohyby, jsem nadšený. Taky mám rád flexibilitu a pružnost, schopnost ovládnout to, s čím se člověk potká, reagovat na to. To je důležité a může to být převedeno do pohybového jazyka. Můžete takto napodobit nejen něčí pohyby, ale i myšlenky nebo dokonce i život. Díky tomu po nějakém čase začnete lépe chápat člověka, kterého máte rád. Já jsem se hodně naučil od jiných lidí tím, že jsem s nimi tančil. Tanec vás učí přejímat informace. Když mi bude někdo blízký vyprávět svůj příběh, možná se toho nedozvím tolik, jako když se začnu hýbat stejně jako on. Tímto způsobem budu rozumět jeho příběhu mnohem líp. Je to něco, co jsem se naučil v úplných počátcích mojí kariéry. Když jsem pracoval s Akramem Khanem, měli jsme takové unisono, v kterém jsem oba říkali stejný text. Ten ale vycházel z něčeho, co Akram zažil a já ne. Ale když jsem to určitou dobu trénoval, začal jsem mít pocit, že jsem to také zažil. Mohl jsem prožívat úplně stejné pocity jako on, protože jsem se učil mluvit jako on. Myslím, že bychom neměli zapomínat na to, že i kultura s tímhle souvisí. Je to nepřetržitý přenos informací. Říkáte dětem, že věci jsou tak a tak, a ony to zase budou říkat svým dětem. To je kultura. Když vstřebáváte myšlenky z jiných kultur a jiných míst, dostáváte se na úplně jinou úroveň vědomí. Začínáte lépe chápat, odkud přicházíte, co se kolem vás děje. Svět se stává mnohem zajímavější. Já například vyrůstal v Antverpách, na okraji města. Můj svět byl velmi ohraničený. Až ve chvíli, kdy jsem potkal lidi ze všech koutů světa, kteří mi vyprávěli své příběhy, vnímal jsem věci z pohledu tanečníků z Argentiny, Švédska, Španělska, Ruska, Austrálie nebo Japonska, najednou jsem začal mnohem víc rozumět tomu, co se ve světě děje.  A proto dělám to, co dělám. Neustále získávám nové informace, které mi pomáhají svět pochopit.

Často se odkazujete k východní filozofii, k buddhismu. Co z něho čerpáte, čím vás naplňuje?

Nehledám vysloveně nějaké náboženství, to v žádném případě. Jako dítě jsem si toho užil ažaž. Spíš hledám smysl. A ten přichází společně s určitým nadhledem. S pochopením toho, co se kolem vás děje. Když jsem byl mladý, učili mě spoustu věcí, které nebyly logické, nebyly humánní, nebyly citlivé. S jinými věcmi jsem naprosto souhlasil, chápal jsem je a mohl se s nimi zcela ztotožnit. Proto jsem se snažil vytvořit si svůj vlastní mravní kodex. Jak jsem postupně poznával svět, dokázal jsem si lépe uvědomit, jakou pozici chci zastávat. A také, jak tyto postoje vůči světu obhajovat.  Kdybych zůstal někde v koutě, vyžadovalo by to mnohem víc představivosti, abych přišel na věci, které jsou v jiných částech světa považovány za zcela běžné. Dám vám příklad: jsem vegetarián a tím, že jsem vyrůstal napůl jako Maročan a Belgičan, být vegetariánem nebylo normální. Připadal jsem si divný, nenormální. Pak jsem se vydal do buddhistického chrámu v Číně, kde je každý vegetarián a je to tedy zcela logické. Je to součást mnišského života. Pak jsem jel do Indie, kde je spousta malých vesnice, v kterých nikdo nejí maso. A tak jsem si začal připadat normálnější. Cítil jsem, že nejsem sám. Možná právě proto mě Východ přitahuje. Protože některé prvky mojí nátury tam nacházejí porozumění. Nejde o exotičnost. Je to spíš o hledání domova. Snažím se domov nacházet všude, ať už je to Londýn, New York, Ribát nebo Tokio. Snažím se najít způsob, jak se propojit s tamním životem. Vždy vnímám hlavně to, co máme společné, než to, v čem se lišíme.

Joe Wright, režisér  filmu Anna Karenina, pro který jste vytvořil choreografii, přirovnal vaši taneční tvorbu k Escherovým kresbám – prohlásil, že je hluboce matematická, ale současně expresivní. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Absolvoval jsem školu současného tance, bruselskou P.A.R.T.S, už je to téměř dvacet let.  A tam jsme se učili, jak se stát choreografy.  Učili jsme se kompozici, vycházeli jsme z tvorby Anny Teresy De Keersmaeker, Williama Forsytha, Trishi Brown. A to jsou všechno tvůrci, kteří mají do značné míry matematický přístup, někdy je spíš geometrický, jindy se projevuje v přístupu k hudbě. To všechno mě samozřejmě ovlivnilo. Taky se odjakživa zajímám o kresbu. Jako dítě jsem hodně kreslil a k tanci jsem se dostal až později. Takže vizuální stránka je pro mě velmi důležitá. Když jsem pracoval na choreografii Fractus, zajímalo mě jak to bude vypadat i jak to budou diváci vnímat. V tomto smyslu souhlasím s Joem, že hledám různé matematické možnosti gest a pohybů. Neustále se snažím pohlížet na věci z různých úhlů. Zkouším se dívat na svět vzhůru nohama.