České soubory na divadelním Fringe festivalu

O smyslu české showcase, jsme si povídali s ředitelkou Českého centra v Londýně Terezou Porybnou. Hovořili jsme i s Jamesem Mackenziem, uměleckým ředitelem Divadla ZOO, kde české soubory vystupovaly. O své dojmy se podělil umělecký šéf Spitfire Company Petr Boháč a respektovaná taneční kritička Mary Brennan, která píše pro skotský The Herald a dlouhodobě sleduje českou scénu, zhodnotila inscenace letošních účastníků z České republiky.

äaöek a kr·lovna|foto: České centrum Londýn

Jak na Mary Brennan zapůsobilo představení  Vypravěč souboru Spitfire Company, v kterém sólově vystupuje Cecille Da Costa?

Spitfire jsou souborem, který extrémně riskuje. A to nejen fyzicky. Ve Vypravěči  vidíme, jak protagonistka pracuje s materiálem, s hmotou – jak rozbíjí cihly, jejichž fragmenty létají kolem a mohou ji kdykoli zasáhnout, jak svoje tělo vystavuje riziku a diskomfortu když se noří do vody, drhne se solí a obaluje pískem. Ale toto jsou jen obrazy extrémů, které má ve svém srdci, ve své mysli a ve své duši. Domnívám se, že Vypravěč je představení o velice ztrápené duši.  Její nenarozené děti jsou jako skvrny, které nejdou smýt – sůl je nevyčistí, voda je nesmyje. Hrdinka má svoje rituály, jimiž se bičuje a trestá. A nebudou to jenom ženy v publiku, kdož tomu pocitu rozumí.  I muži mají svoje tajemství a skvrny, skutky, kterých hluboce litují.

Tyjátr – La Putyka na Fringe Festivalu

• Upravit

Český soubor Cirk La Putyka si svým osobitým přístupem k novocirkusové tvorbě získal přízeň diváků prestižního Edinburgh Fringe Festivalu. Edinburghský Fringe patří k největším uměleckým událostem v Evropě. Během tří srpnových týdnů se do skotské metropole sjíždí tisíce umělců, aby si získali přízeň nejen diváků, ale především zahraničních produkčních a ředitelů festivalů.

Domnívám se, že Vypravěč je nesmírně statečné představení. Protagonistka na konci vytrhá podlahu a my vidíme, že jsou jednotlivé desky zespodu pokryty zrcadly. Sama se v nich vidí a my najednou pochopíme, že ona se před sebou nemůže schovat, že už nikdy nebude svobodná, že bude navždy pronásledovaná. Na konci představení máte potřebu vzít veliký pléd, jít na jeviště, a zabalit tu dívku a obejmout ji. A taky jí říct – odpusť si. My jsme ti odpustili, odpusť i ty sobě.

Zdá se, že se vás představení Vypravěč velmi dotklo.

Jsem jím velmi zasažená. Vždycky si uvědomím, že publikum sedí ve tmě a je v bezpečí. Někdo jiný se za něj vydává na cestu za katarzí. Umělci jsou svědomím společnosti a velmi často se za nás obětují.  Dokáží nám dát pocit, že nejsme na tomto světě sami, protože oni kráčí stejnou cestou vedle nás. A v tom to je – ačkoli mám velmi ráda film, má pro mě živé představení velmi zvláštní chemii. Ocitáme se v transformačním okamžiku a já doufám, že dveře k porozumění se tím otevírají.

Jak byste komentovala další představení uvedená v rámci české showcase?

Vždycky, když vidím tvorbu souboru Lenky Vagnerové, jsem překvapená, , rozrušená, zamilovaná a nucena k přemýšlení. Ale to platí i o dalších inscenacích české showcase – vidím v nich něco, čemu říkám totální choreografie, protože tu nejde jen o zpracovaný, organizovaný pohyb, ale o misanscény, které zapadají do tématu choreografie.... U Lenky je například emblematická fyzikalita rekvizit.  Viděli jsme to už, když přivezla La Lobu. V případě Gossipu je velmi silná pasáž, v níž jsou nelichotivá tajemství manželského páru čtena z magnetických pásek. Když tu najednou ty šustivé pásky oživnou a pohybují se prostorem jako obrovský Rorschachův model. Všechna ta špinavá tajemství jsou tím zveřejněna a každý je může vidět. A to je přesně způsob, jakým se pomluva, především ta krutá a brutální, šíří. Lenčina práce, ale i tvorba Spitfireů, či DOT504 často obsahuje, příběh. Vyprávění a symbolismus jsou vždy součástí totální choreografie, stejně jako živá hudba. Je to velmi komplexní zážitek, který můžete číst, stejně jako cítit a který si také budete pamatovat.

Z představení 420PEOPLE Wind Up|foto: Pavel Hejný

A co jste říkala na Wind-up a 420PEOPLE, kteří jsou na Fringi poprvé?

To je velmi chytrá věc, protože je to hra slov převedená do fyzického pohybu. Vypráví o tom, že někoho provokujete, nebo šálíte, což může být zobrazeno principem mechanismu hodinového strojku.  Zvuková partitura tikotu a zvonění funguje jako neustálé připomínání věcí, které vás tíží a drtí. Tělesný pohyb je inspirován pohyblivými částmi hodin. V té choreografii vidíme smysl pro společnou mechaniku – to když jsou tanečníci jako jeden stroj, společně myslí, dýchají a hýbou se. Ale vždycky je tu ponechán prostor pro individuální projev, vždycky je tu někdo, kdo se vymyká a nedělá to, co ostatní... někdo zvláštní, jiný, odlišný. A toto celé je nádherně zkomponované a orchestrované – částečně máte pocit, že vidíte společnost seřízenou jako hodinový strojek, a ptáte se – jestli je to ideální, protože když společnost funguje tak hladce a seřízeně, pak taky působí uniformně, beztvárně a bez identity.  Anebo je zapotřebí  kuráže otevřít ústřici, abychom našli perlu, potřebujeme osobnosti, které nebudou spolupracovat nebudou konformní. V té choreografii je hodně mistrovství i moudrosti a opět ono riziko: 420PEOPLE pracují s velkými dřevěnými paletami, balancují na nich, pohybují jimi a jsou naboso. Kdyby někomu ta paleta spadla na nohu, má ji zlomenou. Sami sebe vystavují riziku, aby s námi komunikovali něco důležitého. Já vždycky takovou odvahu obdivuji a cením si jí.

Jaký je váš osobní názor na situaci současného tance? Odborníci tuto otázku moc nemají rádi, ale přece jen…

Mám dojem, že dnes jsou tvůrci v oblasti současného tance v určité nejistotě. Sociální sítě, technologie, usnadňují lidem přístup k informacím a zábavě. Avšak taneční tvůrci, kteří ovládli svoje tělo, vědí, že je tu vztah podobný chemické reakci, něco jako působení feromonů, že tancem se lze velmi bezprostředně napojit na publikum. Máme těla, jsme z masa a krve. Při sledování tanečních tvůrců z České republiky, ale také z Polska a Maďarska, vidím jak balancující na laně, neboť tu vstupují do hry atributy 21. století, které lidé mohou ovládnout skrze svoje obrazovky. Avšak tyto země mají bohatou kulturní historií – lidové tradice, hudbu, umění, design, loutkářství…. Všechno toto bohatství umělci nasáli takříkajíc s mateřským mlékem, mohou vyprávět svoje vlastní příběhy. Myslím si, že současný tanec hodně usiluje o to neztratit tuto důležitou výživu, a hledá způsob, jak tento odkaz uplatnit v 21. století. A možná to bude street dance, možná hip hop, možná je to japonské butó. Jaká slova, jaký jazyk můžeme použít, aby mu lidé rozuměli? To je otázka. Ale já skutečně věřím, že dříve než jeskyní lidé začali mluvit používali řeč těla, tančili a objímali se. A když se dívám na soubory české showcase, vidím, že čeští tanečníci nesou tuto energii, tento spirit, ve své kostní dřeni. A já to miluju!