Vertical Limit: Americká sláva

Vítejte v K2landu, malém horském království s přátelskými lidmi, anglicky mluvícími domorodci, tajemným poustevníkem a malou vojenskou základnou. Programovatelné počasí zajistí příjemný pobyt v táboře milionáře Vaughna, který nikdy nenechá zábavu zpomalit na večírcích v několika tisíci metrech nad mořem. Himaláje, to je především zábava, bezstarostní lidé, modelky a sem tam i kus nefalšovaného sněhu! Přejete si instantní dobrodružství? Máte ho mít: někde nahoře jsou lavinou zasypáni tři lidé, včetně našeho chlebodárce Vaughna a roztomilé Annie Garretové (pamatujete na tu nehodu v Grand Canyonu... moc se o ní nezmiňujte), musíte je do 22 hodin zachránit, jinak zemřou na vodu na plicích. Za průvodce vybíráme spolehlivá krásná děvčata a mladé muže, co o horolezení slyšeli od instruktora Martina Campbella večer před výpravou.

Pan Campbell přesně zná uvažování diváků, ve většině zrežírovaných filmů nezklamal (Zlaté oko, Zorro) a s dostatečným nadhledem si pohrál s výškovými scénami, jak v Bondovi, tak v Zorrovi. Nezalekl se tisícimetrových štítů v pákistánských Himalájích, ani příběhu, který posunul z území realistické podívané na hranice vizuálně přitažlivého, ale vrcholně nevěrohodného cirkusu. Dramatické první retrospektivní minuty filmu dokazují, že režisér rozumí řemeslu, ale ne filmovanému tématu: při výstupu v Grand Canynonu se zabíjejí lidé a sourozenci Garretovi mají o lezecký komplex do příštích let postaráno. Narozdíl od akčnějších kolegů, co mají ve zvyku od začátku do konce příběhu pumpovat do diváků adrenalin, nechává Campbell více jak půl hodiny pro obdivování himalájských štítů, pod nimiž se odehrává hollywoodská představa lidské psychiky v extrémních podmínkách. Slovo "hollywoodská" má klíčový významkdekódování archetypálních reálií. V první řadě před kameru vstupují herci na objednávku, krásné křehké ženy a trochu oplácaní muži (se zdravou výjímkou Scotta Glenna a horolezce Eda Viesturse, který hraje sám sebe) mcdonaldového stylu v rolích šitých na míru publiku. Není důležité, jak moc budou důvěryhodní, ale nakolik se líbí průměrnému diváku, to je motto amerického filmu, který bezohledně vytlačuje kvalitní herce do pozadí na úkor módy. Bill Paxton (Vaughn) se hodí pro přecházení Tater v létě a ne pro namáhavou expedici, což platí také o Chrisu O´Donellovi (Peter), křišťálové Monice Aubertineové (Izabella) a Robin Tunneyové (Annie). Není docela jasné, kdo z nich je hlavní hrdina, protože postavy jsou ve všech směrech nedotažené a zmatené. Nejsou špatnými herci - hrají jen ve špatném filmu a sami v sobě se nevyznají. Ostatně, ani není v čem.

Pro každý film je pochopitelně důležitá filmová nadsázka a přehánění, ale nejdříve musí režisér donutit diváky, aby uvěřili. Nesmyslné scény vyvolávají místo napětí smích, milostné a citové pletky (opět) jen nudu. Nejlepší scéna svého druhu, při které tuhne krev v žilách je přeskakování horolezců z helikoptéry na skálu. Ve zbylých 119 minutách Campbell zklamal na celé čáře a rozesmívá "drasťáky" jako je houpání dvou lidí nad propastí na konečku cepínu, neoriginálními nápady a pomalým vybíjením postav. Pasti stěžující horolezcům život jsou z nedostatku inspirace opakovány. Nechybí zachránce v nouzi nejvyšší, přízrak hollywoodských filmů od dob, co se scénáristé naučili jednoho z hrdinů na několik desítek minut opustit a pak s ním nenadále (a nepochopitelně) vše zachránit. Finále je koláží všech předchozích úskalí: vyklouzne cepín, hrdina přivytahování sklouzne, docházejí síly, musí se přeřezat lano, nehledě na opětovné použití výbušniny. Campbell to viděl. V poslední chvíli mávl kouzelnou hůlkou s pravým opakem: bestiální způsob, jakým o sobě pohřbení nechají vědět je nechutně naturalistický a použije se v něm víc krve než v průměrném akčním snímku.

Při zamyšlení nad povrchností postav a děje se objevují hluchá místa, nedopracované postavy a logické přehmaty. Z pěti horolezců první výpravy přežijí jen tři. Zbylí dva jsou plonkovým materiálem, který je vidět jen periferně, při záběrech hlavních hrdinů. Od začátku je jasné, co je čeká. Další: hojné používání nitroglycerinu se stane smrtelným několika postavám. Kdykoliv vybuchne v přítomnosti hrdiny - a to prosím pouze jedna kapsle - vyvalí se ohnivá stěna, plamenné jazyky zabijí vše v okolí a ozvěna výbuchu spustí laviny. Jakmile celý kartón vybuchne ve skladu základny, ozve se jen decentní rána a velitel, čtyřicet metrů od skladu, přežívá nezraněn. Logika situace - proč tahat výbušninu na ledovec, když by se dala nahoru vystřelit z děl - je záhadná a nejen v tomto případě. Ještě veselejší je situace zachraňovaných, naříkajících na hory sněhu nad nimi, a přitom do jejich jeskyně celou dobu prosvítá slunce. Atakdále, a tak dále. A co třeba cliffhangerovské kousky na jedné ruce s tlustými rukavicemi, neohrabanými botami a těžkým baťohem na zádech? Pane režisére...

Poslední naději ztratí každý, kdo čeká pohledy na saraky a jiné ledovcové útvary, krásné scenérie, panoramatické výhledy alá John Mathieson, kombinované s pěknou hudbou. David Tattersall za kamerou se spokojil s konvenčními záběry, kvůli kterým do kina chodit nemusíte - stačí zakoupit kalendář s nejvyššími horami světa a účinek je stejný. Hudba podbarvená naprogramovaným bubeníkem a syntézou elektronických nástrojů vyšla z dílny Jamese Newtona Howarda a zní jako kříženec Skály a Dinosaura. Dialogy? Naštěstí se víc leze než mluví.

Film by měl přinášet jakousi zpověď, dokument, otisk doby a jestli vám to zní moc intelektuálně, tak by mohl být aspoň smysluplný. Vertical Limit je povrchní, nepropracovaný, naivní, přímočarý, bez vnitřního řádu, urážka všech vysokohorských expedic a výsměch věci znalejším divákům, zároveň ale skvělá podívaná pro milovníky jednoduchého příběhu, nenáročné love story, anebo pro takové, co si většinu příběhu rádi domyslí za scénáristu.