Vědu dávno nedělám, ale teorie relativity a kvantová fyzika mě inspirují pořád, říká spisovatel Martin Vopěnka

Poslední rok lidstvu ukázal, v jak křehkém světě žije. „Zapomněli jsme, že existuje smrt, nejsme schopní jí čelit a nejsme ani schopní se zorientovat v záplavě informací. Dochází k naprostému zmatení,“ říká spisovatel, majitel nakladatelství Práh a šéf Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka.

Martin Vopěnka|foto:Jan Sklenář

Cesta do hor = cesta k sobě

Ačkoliv odmala ho bavilo hlavně psaní a vyprávění příběhů a do dnešní doby vydal víc než dvacet knih, na přání otce vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou při ČVUT.

kniha Martina Vopěnky Nová planeta|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Vědě se dávno nevěnuje, ale chápe vědce, kteří skrze složité formule vidí realitu světa. Inspiruje ho teorie relativity i kvantová fyzika. Teoretická fyzika podle něj má dnes možnost jít hlouběji a dál než filozofie. Toto téma se odráží i v jeho předposlední knize Láska v čase bezsmrtnosti, v níž na půdorysu Shakespearova dramatu Romeo a Julie propojuje právě kvantovou fyziku a filozofii. Příběh je protkaný silnými emocemi, jejich potenciálu se Vopěnka zastává. „V naší literatuře emoce postrádám, přitom se jich nemusíme bát. Velké emoce patří do života i do literatury.“

Logo|foto:Český rozhlas

Ve Vizitce s Alešem Spurným mluvil o síle apelu Grety Thunbergové, o tom, že nevěří na predikce, a také o cestování, což je téma jeho prozatím poslední knihy Přežít civilizaci – mých 30 cest za obzor (1983 – 2019). Do hor, nejprve těch rumunských, Vopěnka vyrážel se železnou pravidelností už jako mladý muž. „Byly to cesty za hranu sebepoznání. Byl jsem jedináček, maminka měla těžkou duševní nemoc a táta byl dominantní, a když jsem se vydal na první cestu do Rumunska, nešlo tam sehnat jídlo a já měl strach, že si ho nedokážu obstarat. Navíc u nás doma se chození po horách bralo jako ta nejvíc absurdní věc. Já ale zjistil, že se tomu chci věnovat,“ vzpomíná. Dobu dospívání vnímá jako klíčovou i ve věci navazování lidských vztahů. Z pozice jedničkáře a individualisty se specifickou výchovou dlouho přicházel na to, že i ti, kteří zrovna třeba neexcelují ve škole, jsou lidé hodní přátelství.