Ve vězení vám z identity zbyde jen tělo. I to je důvod, proč se vězni tak často tetují, říká etnoložka Alena Lochmannová

8 fotografií

Když byla Alena Lochmanová malá, doma na vsi se setkávala s porybným, jehož paže zdobila nejrůznější tetování. Na první pohled sice nebyla nikterak kvalitní, Alenu ale vzezření veskrze vlídného, byť v minulosti s velkou pravděpodobností soudně trestaného porybného zaujalo natolik, že se o mnoho let později rozhodla věnovat tetováním získaným ve vězení na vědecké bázi. Po studiích ekonomie se pustila do doktorátu z etnologie, v rámci kterého zkoumala právě to, jakým způsobem si vězni pozměňují tělo. Její práce letos vyšla v nakladatelství Academia v knize Tělo za katrem.

Žádné čokoládové úplatky

Během pětiletého výzkumu mluvila se stovkou vězňů a více než sedmi desítkami lidí z vězeňského personálu. Cesta k nim ale nebyla jednoduchá – když zjistila, že na dopisy se žádostí o rozhovor na půdě věznice nikdo neodpovídá, šla na to přes kontakty na místí „gatekeepery“, tedy psychology či speciální pedagogy. Už na začátku odmítla, že by si přízeň potetovaných vězňů kupovala čokoládou či cigaretami. Její devízou byla, jak ve Vizitce řekla, fair play hra. Důkladně se představila a získala od nich informovaný souhlas. Neptala se na to, o čem vězni mluvit nechtěli, a naopak poslouchala i to, co by za jiných okolností rozhodně slyšet nechtěla. 

Tělo za katrem. Kniha etnoložky Aleny Lochmannové zaměřená na tetování u vězňů a na mýty, které o životě za mřížemi mezi lidmi kolují|foto: archiv Aleny Lochmannové,Nakladatelství Academia

„Dozvěděla jsem se například, že znásilnit pětileté dítě je v pořádku, protože se z toho oklepe. Jako výzkumník nesmíte dát nic najevo, pokud selžete, nejste zkrátka dobrý výzkumník. Emoce odsouzeného byly hrozně důležité, řekly mi o něm dost věcí, ale ty moje pro mě byly velkou výzvou,“ říká Alena Lochmannová s tím, že na základě rozhovorů je nyní opatrnější při používání slov „nikdy“ a „vždycky“. Vnímá také, že k životu přistupuje s větší pokorou a uvědomuje si, že lidská rezistence je někdy až nepředstavitelně silná.

Lidé ve výkonu trestu se k tělesným modifikacím často uchylují proto, že vzhled je to jediné, co jim po ztrátě svobody zbyde. „Když dostanete vězeňský stejnokroj, je vaše identita redukovaná na tělo. Proto s ním odsouzení takto pracují. Je také zajímavé sledovat, jak se chovají na chodbách, jak stojí, jak drží ramena. Nedaleko jedné věznice je tramvajová zastávka, na níž míří první kroky většiny propuštěných. Dá se docela dobře poznat, kdo z lidí na zastávce přichází právě z výkonu trestu,“ říká Alena Lochmannová.

Tělo za katrem. Kniha etnoložky Aleny Lochmannové zaměřená na tetování u vězňů a na mýty, které o životě za mřížemi mezi lidmi kolují|foto: archiv Aleny Lochmannové,Nakladatelství Academia

V rozhovoru také zmínila, že vězni často odebírají specializované časopisy o tetování. Popsala, čím vším tatérům – často rekrutovaným z řad někdejších profesionálů – platí (balíčky tabáku, ale třeba také bankovkami, které si příbuzní posílají mezi sebou složenkou), jak si vyrábějí tetovací strojky (použít se dá například jehla ze šitíčka) anebo proč se ve vězení nerodí akvarelová tetování (nejsou k dispozici pořádné barvy). Mluvila také o symbolech: o muži, jenž si v opilosti nechal vytetovat slzu, která znamená vraždu, o vytetovaných vězeňských číslech anebo o andělíčcích a Pannách Mariích neboli dětech a partnerkách. Důležitý aspekt je podle Aleny Lochmannové bolest, skrz kterou vězni křičí do světa, že se nebojí. Nechávají se tetovat na vnitřní stranu rtu či na intimní partie a ve společenství vězňů tak lépe zapadnou mezi „opravdové chlapy“.