Vazba na místo v současné hudbě

Napětí mezi globalizací hudby a jejím propojením s konkrétními místy samozřejmě jde hluboko do historie. Romantičtí skladatelé se snažili svým skladbám dodat specifické zabarvení třeba citacemi lidových nápěvů, a ty kombinovali s hudebním jazykem, který sdílel celý vzdělaný západní svět.

Čtěte také

Znám jednu dívku 6: Ann Cleare, skladatelka na zelené irské louce

Ve 20. století se kategorie hudby, jíž můžeme říkat třeba současná kompozice, rozšířila i mimo euroamerický prostor. Skrze své instituce, školy, festivaly či vydavatelské společnosti si však stále udržuje velkou míru homogenity, takže na poslech jen těžko poznáme, pochází-li daná skladba z Německa, Čech, či z Japonska.

Právě to však některé tvůrkyně a tvůrce motivuje, aby si hudební spojení s určitými místy, často se svým rodným krajem, cíleně budovali. Často se tu potkává motivace čistě estetická s politickými myšlenkami, zvláště pokud jde o oblasti v zemích dříve kolonizovaných Západem.

Čtěte také

Šedesát let minimalismu. Jak jednoduchost ovládla moderní hudbu

Jednou z těchto cest může být využití konkrétního jazyka a jeho specifických zvukových kvalit. V případě jazyků okrajových a mizejících může být vazba o to silnější. Právě tímto směrem se v řadě svých kompozic vydává skladatelka Leilehua Lanzilotti. Ta pochází z Havaje.

Zvukem tradičních nástrojů se zase inspiroval bolívijský skladatel Cergio Prudencio, zakladatel souboru Orquesta Experimental de Instrumentos Nativos, tedy Experimentální orchestr domorodých hudebních nástrojů. Ten kombinuje soudobé kompoziční techniky s charakteristickými témbry andských fléten nejrůznějších velikostí.

Irská skladatelka Ann Cleare se v kompozici Terrarium snaží skrze zvuky rekonstruovat přírodní rezervace Boora, kde byly archeology nalezeny pravděpodobně nejstarší stopy lidského osídlení Irska. Využívá k tomu ruchy tamní přírody i akustické nástroje.