Václav Vokolek: Vynášení vody

Vodňany, děkanský kostel Narození Panny Marie, sgrafita na západním štítu, návrh: Mikoláš Aleš, realizace: Josef Bosáček, 1896
Vodňany, děkanský kostel Narození Panny Marie, sgrafita na západním štítu, návrh: Mikoláš Aleš, realizace: Josef Bosáček, 1896

Před barokní kulisou karmelitánského poutního kostela na Makové hoře se musíme věnovat také výhledu do krajiny.

Toho, kdo sem vystoupí, vše nutí se rozhlédnout kolem sebe. Vnímat blízké i vzdálené. Krajina kolem tu má jakousi vážnou krásu. Tvořily ji miliony let geologických proměn a člověk i s poutním kostelem si připadá jako dítě, které o čase netuší nic.

Josef Bosáček na Makové hoře, asi 1933

Díky mlze se obrysy znejasnily a obraz před námi vyjadřuje svět mlčenlivé duchovnosti, pro kterou právě karmelitáni měli smysl a hledali v ní cíl svého života. Svou samotu. Své spojení s vyšším světem. V tu chvíli jim na okamžik docela rozumíme, ale pohled do krajiny nás přivede daleko od jejich zbožného světa.

Na posvátné hoře, na rozdíl od karmelitánů, nemůžeme zůstat. Musíme sestoupit z výšin stejnou cestou, jako jsme vyšli vzhůru. To je velice symbolické. Cesty jsou pro vnímavého cestovatele vždy do jisté míry plné symbolů. Cestou dolů si připomeneme jednoho téměř zapomenuté člověka s tímto místem spojeného. Byl jím malíř Josef Bosáček.

Naši prarodiče ho tu mohli potkat ne jako malíře malujícího zdejší půvaby krajiny, ale jako poustevníka. Jak se to mohlo stát? Malíř poustevník? Jenomže Maková hora, český Karmel,  má svůj zřetelný magnetismus. Můžeme si také připomenout, že španělský mystik Jan z Kříže napsal významné dílo pojmenované Výstup na horu Karmel.

Václav Vokolek: Cesta na horu Karmel

Barokní perla - kostel Maková

Ve staré čínské literatuře co chvíli narazíme na půvabný moment – možnost, jak vstoupit do obrazu. Do obrazu krajiny samozřejmě.

My však sestoupíme k osudu jednoho zapomenutého člověka. Josef Bosáček se narodil 17. února 1857 v Příbrami. V roce 1884 vstoupil do kláštera Emauzy. V klášteře studoval malířskou školu tak zvaného berounského stylu. Podílel se na výzdobě kláštera a navazoval na svého učitele, který byl profesorem malířské akademie v Římě. V roce 1887 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění. Již za studií se seznámil s Mikolášem Alšem a začal s ním spolupracovat, zejména na provedení sgrafit, která neodmyslitelně patřila k architektuře konce 19. století.

Příkladem může být neorenesanční lékárna v Kladně. Na její fasádě jsou bohatá sgrafita znázorňující nejen ornamenty s lékárnickými motivy, ale i alchymické symboly. Právě tato sgrafita provedl podle návrhu Alše Josef Bosáček. Pak působil v Plzni, kde se podílel opět na výzdobě domů. Dalo by se říci, že byl úspěšným umělcem. Pak se ale v duši umělce cosi zásadního změnilo. Netušíme co. Jistě to nebylo tím, že by ho umění přestalo zajímat. Nebo ano?

Po smrti stavitele, pro kterého pracoval, odešel za svým bratrem, knězem Vincentem Bosáčkem, na Skalku u Mníšku, půvabné poutní místo tyčící ne nad krajinou Mníšku pod Brdy. Byl to útěk od světa? Patrně ano. Jenomže na začátku 20. století bylo něco takového velice neobvyklé s moderní dobou nesouvisející.

Václav Vokolek: Skalka

Křížová cesta dodnes připomíná dávné oblíbené poutní místo

Svět meditace, svět pokání, svět náboženského vytržení. Současní lidé takový svět hledají v Indii či v Tibetu, ale jeden takový najdeme kousek za Prahou.

Je ale vidět, jak se časy nejen mění, ale i navzájem proplétají ve zvláštních souvislostech. Malířův bratr byl pak přeložen na Makovou horu a Josef šel s ním. Ne jako malíř, ale jako kostelník. To bylo nepříliš vysoké společenské postavení. Namaloval tu ještě v presbytáři fresku Žehnající Kristus a s malířstvím definitivně skončil.

Žil ještě čtvrt století. Po bratrově smrti tu zůstal jako poustevník, celých 26 let. V paměti lidí utkvěl dlouho jako ten, „jemuž osel každodenně nosil na horu vodu“. Ta totiž na Makové hoře nebyla. O čem tu novodobý poustevník, který opovrhl uměním, přemýšlel? Svatý František by možná řekl, že o tomtéž jako jeho věrný bratr osel.

Muselo být velkým překvapením potkat na cestě oslíka s prázdnými nádobami, jak sám sestupuje do vsi, počká, až mu někdo nádoby naplní a hned se zase vydá zpět na posvátnou horu. Svou cestu, její smysl a cíl znal dokonale, to bychom poustevníkovu oslíkovi jen závidět.