Václav Vokolek: O smyslu křížových cest

Křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou
Křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou

Jarní krajina je sváteční, poznáme to, jen do ní vstoupíme. Procházet krajinou, která ještě ukrývá svou zeleň, v hloubce úvozových cest se ještě bělají zbytky sněhu, znamená očekávat každoroční zázrak, každoroční zrození života a světa.

Vždy to také znamenalo vyjít z temnot do světla, protože dny se prodlužují a hodin, kdy svítí slunce, přibývá.

Krásy časného jara jsou nevýslovně křehké. První květy musí stále ještě počítat s mrazem, s nepohodou a přesto musí rozkvést. Ale na větvích jsou již nalité pupeny, takže jarní probuzení je neodvratné. Země začíná volně dýchat, probouzet se z tvrdého spánku podobného smrti. Právě do takovéto krajiny postavil barokní svět mnohá zastavení křížové cesty.

Kaple s vyobrazením pašijového příběhu souvisely v českých zemích s náročnou rekatolizací, které téměř protestantskou zemi měla navrátit do náruče Říma. Křížové cesty se v české krajině ujaly, staly se její půvabnou součástí a právě na jaře, Velikonocích, bývaly středem křesťanského duchovního světa. Spojily krajinu s modlitbami a pašijovými představami zbožných poutníků.

Křížová cesta v Petřvaldu na Karvinsku

Ve 20. století křížové cesty lidé opustili a v pohraničních krajích je dokonce po válce museli ztratit. To na mnoha místech vedlo k jejich ničení a dokonce k likvidaci. Pro dnešní obyvatele jsou již jen historickými památkami, i když u těch nejznámějších osamělé poutníky můžeme potkat.

Vznik poutních cest vyšel z touhy navštívit Svatou zemi a zejména pak místa Kristova utrpení. Ztotožnit se s reálným prostorem pašijí bylo však spíše zbožným přáním. Při tehdejších možnostech cestování to bylo poněkud nad lidské síly. Když roku 1073 Svatou zemi obsadili Arabové, poutní ruch do svatých míst téměř ustal. Vlivem františkánů se křížové cesty rozšířili do dalších zemí Evropy.

Zastavení poslední - Vzkříšení

Smyslem křížových cest bylo vnímat krajinu jako posvátný prostor a prožívat zdánlivě dávno prožité drama. Na všech křížových cestách je zajímavé, že končí uložením Ježíše do hrobu. Jedná se tedy o příběh člověka, bez triumfálního zmrtvýchvstání. Proto je křížová cesta stále aktuální.

Nikdo nespočítá nespravedlivě odsouzené, zabité nevinné. Ti všichni jsou bezejmenní, a pokud jména měli, nikoho nezajímají a většinou jsou zapomenuta. Paradoxní je, že v době, kdy se budovaly výmluvné křížové cesty, byli stále ještě nevinní lidé mučeni a odsuzováni k smrti i v křesťanské Evropě.

Václav Vokolek: Posvátnost existuje

Václav Vokolek

Pod názvem Skryté Čechy vydal právě Václav Vokolek závěrečnou část svého osmidílného knižního cyklu Neznámé Čechy, v němž pátrá po posvátných místech v české krajině.

V probouzející se přírodě jsou křížové cesty mementem, připomenutím lidského údělu, ke kterému jsou přírodní krásy lhostejné. Tím jsou křesťanské velikonoční svátky odlišné od velkolepých oslav jara a plodnosti, které jsou podstatou většiny náboženských systémů, hlavně těch předkřesťanských.