V tu dobu jsem byl na světě 21 270 dní. Výtvarník Luboš Plný vypráví o fascinaci časem, lidským tělem a psychikou
Jako malý kluk chtěl být úspěšným umělcem, jako dospělý to ale nejprve dotáhl na úspěšného modela na Akademii výtvarných umění v Praze. Teprve potom se díky své autenticitě, píli a neobvyklému zpracování témat jako je čas a tělesnost vypracoval do špičky tuzemské umělecké scény. Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce výtvarník Luboš Plný.
Kdysi začal pracovat v cyklech. Sledování času, jeho plynutí a odraz na lidském organismu se staly jeho klíčovými tématy. Život nepočítá v letech, ale ve dnech. Stejná informace se objevuje na každém jeho díle – zaznamenává si do nich, kolik dní mu bylo, když s prací začal a když s ní skončil. Výtvarník Luboš Plný zkrátka nedělá rozdíly mezi psaným a kresleným deníkem.
Například v době vernisáže výstavy Corpus Humanum v Muzeu umění a designu Benešov bylo Plnému přesně 21 270 dní. Ode dneška skýtá znovuotevřená středočeská galerie další možnost vidět na vlastní oči práce výtvarníka (a také někdejšího zaměstnance Českých drah, uklízeče nebo prodavače v antikvariátu), jenž v roce 2017 představil svou tvorbu i v rámci benátského Bienále.
Obsese časem, ale také lidským tělem, sebeobservací a tématy spojenými s intenzivním fyzickým prožitkem a s psychikou má u Luboše Plného různou podobu. Například jeho kresby vycházejí z detailní znalosti anatomie a připomínají rentgenový scan, který tělo z různých úhlů rozebere na plátky. Zdánlivě nepřehledná témata mají ale reálný a zcela jasný základ. Výtvarnou podobu dal Plný například času, kdy se rodil jeho syn. „Byl jsem u porodu, který trval šestatřicet hodin. Začal jsem to zaznamenávat, když odtekla plodová voda, pak jsme jeli sanitkou do porodnice. Všechno se to pak objevilo v kresbě,“ řekl ve Vizitce. „Nebo když mě pokousal pes a byl jsem v nemocnici na Bulovce. Strávil jsem tam šest dní a zaznamenal jsem si všechny zápisy o léčbě, o tom, do jaké části hýždí jsem dostal injekci anebo co jsme měli k jídlu.“
Pro titul v tunice spíchnuté z prostěradla
O Luboši Plném se mluví a píše jako o nejvýraznějším zástupci art brut, což je označení pro umění tvořené neškolenými umělci, většinou s nějakým duševním onemocněním. Sám autor má ale ke škatulce výhrady zejména kvůli její nejasné specifikaci. „Pod art brut spadá třeba fotograf Miroslav Tichý, který studoval AVU, nebo třeba sochař Jan Křížek, který měl také uměleckou školu, ale dělal primitivní sochy. Definice, že by zástupce art brut neměl být školený, tedy kulhá,“ konstatuje.
Sám klasické vysokoškolské vzdělání nemá. Na AVU ho jako studenta nepřijali, a tak se rozhodl, že se tam dostane jako model, podle kterého budou ostatní studenti trénovat anatomii. „Chtěl jsem zjistit, jak to na AVU funguje. Zúčastňoval jsem se akcí pro studenty, jezdil jsem se spolužáky do plenéru, byl jsem s nimi v Provence, chodil na přednášky. Zúčastnil jsem se v podstatě všeho,“ konstatuje. Po šesti letech své účinkování na škole ukončil žádostí o titul „akademický model“. Někdejší rektor Jiří Kotalík mu vyhověl a Plný si pro něj došel v tunice spíchnuté z prostěradla.
V uměleckých počátcích se Plný inspiroval surrealismem. „Líbila se mi magie spojená s psychoanalýzou,“ upřesňuje. Postupně se ale posunul k drsnějšímu informelu, na kterém ho zaujala existenciální naléhavost. Současně s pózováním v roli modela na AVU ho začalo zajímat lidské tělo, emoce a plynutí času. Kolik dní mu bylo v termínu pozvání do Vizitky, to Luboš Plný z hlavy nespočítal. Průšvih to ale není – v telefonu na to totiž má speciální aplikaci.
Jak se Luboš Plný jako dítě stavěl k výtvarnému umění? Jak přesně probíhá práce na jeho kresbách nebo objektech? Proč si v roce 2003 ševcovskou nití prošil obličej a jak tento experiment umělecky rozvedl? Na čem aktuálně pracuje? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
