V sílu duchů věří na Tchaj-wanu téměř každý, říká novinářka Klára Wang Tylová. Když přijde jejich měsíc, není dobré dělat velká rozhodnutí
Jsou milí, ale uměření, disciplinovaní, tvrdě pracují a nedávají příliš najevo emoce. Tak o Tchajwancích mluví novinářka Klára Wang Tylová, která své zkušenosti a pocity ze života na Tchaj-wanu přenesla do knihy Ostrov duchů. V šesti příbězích odlišných hrdinů píše o hledání – a taky o tom, jak v tom lidem mohou pomoci duchové. Do Vizitky ji pozvala Markéta Kaňková a společně mluvily nejen o knížce, ale také o tchaj-wanské kultuře a jazyce.
Začalo to cvičením tai chi, hodinami čínštiny a zájmem o čínskou kulturu. Pak se Klára Wang Tylová několikrát cestovala do Číny a o diplomatických vztazích Číny, USA a Sovětského svazu napsala také bakalářskou práci. Na magisterská studia komunikace se nakonec vydala rovnou na Tchaj-wan. Velký kulturní šok se i díky předchozím zkušenostem s pobytem v Číně nedostavil, úplně hladký ale příjezd na tchajpejskou kolej také nebyl. „Když jsem se čtyřicetikilovým kufrem dorazila a viděla jen plechovou skříň, postel a stůl, trochu jsem se zarazila. Pak jsem si ale zvykla a na koleji jsem zůstala i další semestr. Měla jsem štěstí na skvělou spolubydlící,“ vzpomíná.
Na duchy věří téměř každý
Během studií na Tchaj-wanu dál spolupracovala s domovskými Lidovými novinami, psala o tématech spojených s Čínou, ale také o jevech, nad kterými jí, jak říká, zůstával rozum stát. Třeba nad zvykem přizpůsobovat svůj režim příjezdu popelářů anebo délce školního dne. Právě tehdy jí v hlavě začaly vznikat zárodky knihy, kterou vydala nedávno v nakladatelsví Paseka pod názvem Ostrov duchů. Inspirací jí byl mimo jiné i článek o vrahovi, který se šel na polici udat, neboť ho strašili právě duchové.
Čtěte také
Duchy podsvětí si Tchajwanci důsledně předcházejí. Během Měsíce duchů jim na ulici – doma je totiž nikdo nechce – nechávají jídlo, oblečení anebo lavor s ručníkem. A nikdo si je ani netouží popudit, proto je během Měsíce duchů dobré nepískat, nedělat důležitá rozhodnutí, nekoupat se po setmění v moři ani nenechávat venku přes noc prádlo. Existenci duchů prý připouští na ostrově téměř každý. „Ptala jsem se, jestli to myslí vážně, a když jsem zjistila, že ano, pohled na celou věc jsem trochu změnila, byť na duchy jsem sama věřit nezačala,“ usmívá se Klára Wang Tylová. Na rozdíl od jejího tchajwanského muže, který se protiduchařskými opatřeními důsledně řídí.
Postavy v knize Kláry Wang Tylové mají společné to, že hledají – sílu, lásku nebo třeba byt. Stejně jako reální Tchajwanci, kteří vyslyšení svých proseb urychlují obdarováním bohů v chrámech a nosí jim jídlo či napodobeniny peněz. „Největší hromádky jsou před bohy, o které je největší zájem. Jsou to ti, kteří mají na starost finance nebo nalezení dobrého protějšku,“ vysvětluje autorka. V knize najdeme i otisky jejího vlastního tchajwanského života, a to v postavě britské učitelky angličtiny Lucy. „V bytě, který popisuju, jsem bydlela, a ty noční zvuky jsem slyšela.“ Spíš než duchům by je ale prý připsala krysám.
Související
-
Tchaj-wan pohledem literatury. Jaký je ostrov z perspektivy tamních autorů i českých spisovatelek
Může literatura vystihnout identitu země? Co dokáže vhled do problematiky jiné lokality prozradit o nás? Tím se zabývá cyklus Tchaj-wan pohledem literatury Šárky Jančíkové.
-
Čína se děsí svobodných médií, mě tam zatkli třiadvacetkrát, říká novinář Tomáš Etzler
S natrženým hýžďovým svalem do války na Ukrajině nepojedu, konstatuje Tomáš Etzler, muž, o němž přátelé tvrdí, že by se do průšvihu dostal i v telefonní budce.
-
Asijské umění čtu jako detektivku. Baví mě sledovat střet tradičního s novým, říká kurátorka Hánová
Jako detektiv si vystudovaná japanoložka a kunsthistorička naposledy připadala, když sledovala prolínání čínské tušové malby do japonského umění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.