V polském divadle je možné něco, co by u nás možné nikdy nebylo – skandál, říká režisér a dramaturg Jan Horák
Nečeká na pointu: režisér, dramaturg a spoluzakladatel Studia Hrdinů Jan Horák má rád texty, které jsou zajímavé od začátku do konce. Dlouhodobě ho zajímají komplikované osobnosti světové literatury a ve Vizitce mluvil s Veronikou Štefanovou také o touze přinést na holešovická prkna pohybové divadlo, které – zejména v Polsku – přináší reflexi palčivých témat.
„Mně na té nemoci vadí, že si nárokuje všechno, i to, abychom o ní pořád mluvili. Snažím se to proto nedělat,“ komentoval hned zkraje Vizitky režisér, dramaturg a spoluzakladatel Studia Hrdinů Jan Horák současnou koronavirovou situaci. Horák doufal v projekt Divadlo za sklem, v rámci kterého by dal ve Veletržním paláci prostor i dalším souborům: lidem postávajícím venku by prostřednictvím jejich aktivit nabídl alespoň trochu divadla. I to ale kvůli pandemickým opatřením padlo, a tak divadelníkům nezbývá než zkoušet a plánovat.
Ve Vizitce popsal aktuálně dozkoušené představení Zlatý řez. Postavil ho na osobnosti a díle japonského spisovatele Jukio Mišimy (1925 – 1970) a volně tak navázal na šest let starou hru Církev, inspirovanou spisovatelem Louisem-Ferdinanden Célinem (1894 – 1961). „Mě tyhle komplikované osobnosti světové literatury přitahují dlouhodobě,“ říká. Céline i Mišima byli podle něj geniální literáti, ale lidsky vadné bytosti, které se potýkaly s démony. U Mišimy to byla skrývaná homosexualita, chatrné zdraví a také postupná radikalizace, která u něj vedla k sebevraždě, jíž se snažil Japonsko zburcovat. Sebevraždou zároveň zabil fenomén krásy, jímž byl posedlý.
V procesu zkoušení je pak hra dvojice Jan Horák – Miroslav Bambušek inspirovaná texty nepříliš známého německého autora Wolfganga Borcherta (1921 – 1947). O muži, jenž stihl napsat jen několik příběhů, básní a jednu divadelní hru, mluví Horák jako o spisovateli pracujícím s autentickým jazykem a poetikou zmaru. Borcherta hraje Saša Rašilov. „Je to intenzivní spolupráce a dost mě to pohlcuje,“ dodává Horák.
Náročná, ale vstřícná dramaturgie
Studio Hrdinů se dlouhodobě definuje jako scéna s „náročnou, ale vstřícnou dramaturgií“. Podle hosta Vizitky jde jednak o autorskou pestrost – kromě něj a Bambuška na holešovické scéně působí také Kamila Polívková, Katharina Schmitt, do nedávna Michal Pěchouček a nově Linda Dušková – jednak o druh textů, které divákovi nemusí být srozumitelné od začátku. „V momentu, kdy na naši poetiku přistoupí, může objevit trochu jiný narativ, než na jaký byl zvyklý,“ vysvětluje. V tomto směru tak ve Studiu Hrdinů narazili diváci, kteří si pod dojmem populárního představení Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny zakoupili další lístky v domnění, že se i v jiných kusech dozví cosi škodolibého na adresu pražské kavárny. Odcházeli zklamaní.
Čtěte také
Jan Horák byl několik let uměleckým šéfem ostravského festivalu Norma, který se pohyboval na hraně tanečního a výtvarného divadla. I proto měl možnost cestoval po střední Evropě a sledovat, co zajímavého u sousedů vzniká. V tanečním divadle jej zaujaly zejména aktivity Poláků. „V polském divadle je možné něco, co by u nás možné nikdy nebylo – skandál. U nás skandál neuděláte, ale Poláci zpracovávají témata týkající se potratů nebo náboženství. Polské divadlo je dnes pod strašnou cenzurou, zároveň divadelníci tam pracují za nesrovnatelně více peněz než tady. Renata Piotrowská, s níž teď chceme ve Studiu Hrdinů spolupracovat, přistoupila na výrazně nižší peníze,“ odkazuje Horák k chystané kooperaci s polskou tanečnicí a choreografkou, jejíž představení Pure Gold is Seeping Out of Me viděli loni v listopadu diváci on-line přehlídky Bazaar Festival. Pro Studio Hrdinů tematizuje problematiku mateřství versus aktivní umělecké dráhy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
