Úspěšný švédský spisovatel s česko-polskými kořeny odhaluje drsný život emigrantů

Andrzej Tichý (1979) se narodil se v Praze, jeho matka je Polka, otec Čech. Rodina v roce 1982 emigrovala do Švédska, kde Andrzej od svých tří let žije. Začínal jako básník, editoval zin věnovaný poezii, ale od roku 2005 se v rámci literární tvorby naplno věnuje psaní románů.

Andrzej Tichý|foto: Jan Křikava,Argo

Vydal jich zatím celkem 5 a získal nominaci na prestižní Literární cenu Severské rady a také Augustovu cenu za svůj poslední román Eländet z roku 2016, který vyšel v češtině pod titulem Mizérie. 

V románu se objevuje multikulturní prostředí předměstí se všemi svými nedostatky a autor do jeho vykreslení promítá i osobní zkušenost s vyrůstáním na okraji švédských měst.

Tichý upřesnil, že se inspiroval i zkušenostmi svých přátel a lidí kolem sebe. To vše pak přetavil ve zcela svébytný, naléhavý proud vyprávění o chudobě, násilí, závislostech, ale i pocitu sounáležitosti.

Emigrant má svůj obraz toho, co opustil. Ale kultura žije dál.
Andrzej Tichý

Tichý debutoval v roce 2005 sociální sondou s prvky sci-fi nazvanou Sex Liter Luft (Šest litrů vzduchu), kde se zaměřil na mladé lidi, kteří se mentálně i fyzicky zavírají do svého světa.

Už tehdy, stejně jako v případě Mizérie, ho zajímala periferie. Autor v Mizérii rozplétá životy starších postav, i proto je ve srovnání s debutem drsnější.

Sám Tichý popisuje rozdíl mezi svým prvním a posledním románem jako implozi a explozi. Výbušnost Mizérie je patrná zejména v její schopnosti strhnout čtenáře do světů vzpomínek, do kterých se hlavní postava, hudebník Codi, propadá. Je potřeba zmínit, že hudba a hudebnost jsou pro román zásadní. Navzdory pocitu spontánního textu má román přesně vystavěnou strukturu jako hudební kompozice a na každé druhé stránce najdete odkaz na dobové hudební skupiny.

Marie Voslářová|foto: Jan Křikava,Argo

V Čechách o Andrzejovi Tichém nikdo nevěděl. Hledala jsem nakladatelství, které by dalo románu důvěru.
Marie Voslářová

Román Mizérie je ve svém stylu velmi naléhavý, drsný, rytmický. Dialogy se rychle mísí s popisem, slang s obecnou češtinou. To bylo samozřejmě i překladatelskou výzvou, jak potvrdila Marie Voslářová. Situace v textu jsou obrazové a vedou čtenáře jakoby rychlými švenky kamery po neutěšeném prostředí periferie, kde postavy upadají do mrákot beznaděje z pocitů vlastní bídy a nedůležitosti. Andrzej Tichý je ale nenechává, stejně jako čtenáře, v pocitu bezvýchodnosti. Román uvozuje citát francouzské filozofky Simon Weilové: „(...) svou bídu si nevymýšlíme. Je opravdová. Proto ji musíme milovat.‘‘ A právě láska je klíček k přežití vlastní bídy i bídy ostatních.